Čerstvým minialbem "Hrdinům naší doby" uzavíráš svou pětiletou pouť s ruskou básnířkou a novinářkou Annou Barkovovou. V čem tě natolik uhranula, že ses jí tak dlouho věnovala?

Předně je třeba asi říct, že jsem se jí věnovat musela, protože jsem skládala hudbu k filmu o ní. Takže jsem měla možnost a čas do ní proniknout asi trošku víc než do jiných básníků, jejichž básně si člověk přečte, potěší ho, ale pak knížku odloží a jde dál. Já s Annou musela strávit pár let a jsem za to ráda. Během té doby jsem zjistila, že je vlastně velmi zajímavá, že to není jen nějaká paní z lágru, co psala smutné básničky, ale že je to velmi vtipná a svérázná žena se zajímavým těžkým osudem. No, a tak tedy vznikl druhý soubor písní.

"Hrdinům naší doby" - jak trefný název a načasování. Komu je deska adresována? Kdo jsou ti hrdinové? Vycházíš z básně jedné z "8 hlav šílenství"?

Ano, ten název vychází z konkrétní básně pojmenované "Hrdinové naší doby" a je v knize "8 hlav šílenství", a dokonce i na prvním stejnojmenném albu. Pro mě jsou těmi hrdiny všichni, kteří aktivně bojovali a bojují nejen proti nesvobodě, totalitním režimům a jiným zhýralostem v politice i společnosti, ale třeba jen za svá občanská práva. Známe mnoho exponovaných případů zatýkání umělců a novinářů nejen v Rusku, ale důležité je zmínit také obyčejné lidi, kteří čelí různým formám tlaku a snaží se zůstat sami sebou a v lepším případě i proti tomu bojují. I dnešní situace kolem koronaviru leccos naznačuje. Lidé se semkli, šili roušky, podporovali se, zatímco vláda chaoticky a bezhlavě omezovala naši svobodu pod rouškou ochrany. Nakonec se zjistí, že její kroky jsou protiprávní, a během dne mnohé zákazy odvolá. Kdyby prostě někdo z občanů nereagoval tak pohotově, měli jsme tu zákaz vyjíždění za hranice do podzimu a možná i dýl.

Básnířka se i přesto, co se stalo, nikdy nevzdala své tvůrčí svobody. Co vše bys byla schopna obětovat ty?

Já jsem své tvůrčí svobodě podřídila, a obětovala vše, ale to mé vše má samozřejmě úplně jinou příchuť, protože mi vězení za mou tvorbu a můj styl života nehrozí. Takže mé rozhodnutí nastavit si na piedestal hodnot svobodnou tvorbu stojí na jakémsi vlastním vnitřním nastavení. Pokud bych například žila v Rusku někdy před padesáti lety jako Anna, přiznám se, že absolutně nedokážu odhadnout, jaká bych byla. Ale pozor, neidealizujme si Annu zase příliš. Ona neměla rodinu a děti. Její kolegové novináři byli díky vlastním rodinám daleko zranitelnější. Anna měla zodpovědnost pouze sama za sebe.

Na mě to celé působí celý trochu depresivně. Zdá se mi to?

Nevím, co konkrétně může být depresivní. Ta hudba depresivní není, byť básně jsou často tvrdé a ostré jako břitva, ale ani ony nejsou depresivní. S nadhledem odsuzují amorálnost ruského režimu a společnosti, a když se tomu všemu dá hravý a místy lyrický kabátek, možná se při poslechu budete i pokoutně usmívat. Předešlá deska "8 hlav šílenství" temná byla, ale "Hrdinové naší doby" nikoliv.

Je to v tom kontrastu schválně?

Takhle úplně vlastně ne. U těchto dvou alb jsem měla spíš jiný producentský záměr, ze kterého nakonec vyplynulo, že deska "8 hlav šílenství" je temná a "Hrdinům naší doby" spíše lyrická a hladivější. Je to nejspíš instrumentací a harmoniemi. "8 hlav" je skutečně postavena na často znepokojivé elektronice kombinované s melancholickým cellem, harmoniem a akordeonem. "Hrdinové" jsou díky akustickým kytarám, dechům, thereminu a živým bicím prostě celkově jemnější. Kdybych je nahrála zase pomocí elektroniky, asi by zas potemněly.

Úvodní "Annu" jsi skládala rok a půl. Bylo těžké ji uchopit?

No, ona ta báseň má tři strany, takže se ve finále jedná o devítiminutovovu košatou kompozici plnou slov. Anna v ní velmi trefně shrnuje svůj život, předpovídá svou smrt, svůj odkaz. Chtěla jsem to udělat pestré. Ne jako písničku, co má pár slok, pár refrénů, nějaký předěl a skončí. Její život takový nebyl. Nejdéle jsem se mořila s uchopením textu a frázováním.

Anna měla docela sarkastický smysl pro humor a je v tom obsažena i brilantní analýza celé té politické mašinérie, která drtí jednotlivce. Je fascinující, když si představíte, čím vším můžete za svého života být - uznávanou umělkyní, trestancem, talentovanou básnířkou, společensky nepřijatelným póvlem, géniem, krysou hozenou do díry. Zemřete v osamocení, ale pak se o vás píšou dizertační práce. Anna si z toho všeho dělala legraci a zároveň to jsou strašně vážné věci. Tahle její dvojakost mě velmi baví.

Kdyby ses měla přirovnat k jedné tebou vyjmenované roli. Jsi spíš uznávanou umělkyní, trestancem, talentovanou básnířkou, společensky nepřijatelným póvlem, géniem, nebo krysou hozenou do díry?

No, tyhle role dávali Anně jiní, nikoli ona sama sobě, a já tyhle soudy taky nechám na jiných.

Myslíš si, že je obtížné pochopit tě, tvoji tvorbu a to, co chceš vlastně světu říct?

Já si to nemyslím. Skládám, doufám si tvrdit, různožánrové písně. Některé hravé, jiné lyričtější. Pak je to třeba zde zmíněné zhudebňování Anny. Já na pochopení vlastní tvorby skutečně nic obtížného nevidím. Je fakt, že neexistuje jedna píseň, která by mě charakterizovala, takže pokud mě chce někdo poznat nepovrchně, musí si dát tu práci a seznámit se s mou tvorbou v širším kontextu. Touhle konkrétní deskou chci světu říct, že je třeba znát trošku historii, vědět, co se nám dělo a dít zase může. Nepodceňovat směry a proudy, které potlačují naší identitu a pomaličku si nás uvazují na vodítko. Historie je zacyklená, opakuje se, vrací se akorát v jiných převlecích. Já se prostě snažím hledat zábavnou a kreativní formu, jak sdělovat i takové věci.

Co z historie tě uhranulo, nějakým způsobem ovlinilo a proč?

Uhrančivé je sledovat celkový vývoj civilizace od jakéhosi pomyslného vzniku Země až do současnosti. Pokud se chce mladý člověk zorientovat v dnešním světě, je nejdůležitější vyznat se aspoň trošičku v moderních dějinách po první světové válce. Nejde o data, nejde o jména, ale jde o kontexty. Proč se i dnes ve společnosti objevují fašistické tendence, když víme, co fašismus způsobil celému světu? Proč děláme vazaly státům, v nichž vládne komunistický (autoritářský) režim, když víme, co nám tento režim způsobil a co způsobuje u nich doma? Všechny naše reakce i nereakce ovlivňují směr, jakým se jako společnost vydáváme. Pokud tolerujeme politické strany, které jsou svou podstatou fašistické, a dovolujeme jim tak, aby byl jejich hlas slyšet, můžeme se z historie poučit, kam až to může vést. Když se ale odkloním k jakési romantické představě o historii, mám velmi ráda gotiku v umění. Architekturu gotických katedrál. Vzbuzuje to ve mně stejně silné intenzivní pocity, jako když se procházím hlubokým lesem. Určitě mě podvědomě ovlivnil pohanský mysticismus. Takže když se o nějakém místě tvrdí, že v něm žili například Keltové, podvědomě se na to místo snažím nějak napojit a vsát do sebe jeho energii, i když vím že Keltové neznamenají jen mystiku, ale i sekání hlav a vyvražďování.

Co ovlivňuje to, jak budou tvé skladby znít, jestli budou hravější, nebo lyričtější? Tvoje nálada, emoce z příběhu písně, společenský vývoj, nebo něco jiného?

Často jde jen o jakési přítomné naladění. Tím myslím to, že když dnes začnu zhudebňovat nějakou báseň, bude znít jinak, než kdybych ji začala skládat zítra. Pokud je ta písnička smutná, bude asi smutná i zítra, ale její vyznění může být daleko pozitivnější a hravější, protože se tak budu cítit i já. Pak také záleží na nástrojovém obsazení a výrazu a na lidech, se kterými tu písničku dotvářím. Každý muzikant je jedinečný a má vlastní cítění a výraz. Je to všechno hrozně variabilní.

Pracuje se ti lépe, když máš dané něco, od čeho se můžeš odrazit, nebo když máš totální volnost?

Obojí. Respektive volnost je v mém životě všudypřítomná, takže jsem ráda za konkrétní témata, která mohu zpracovávat po svém.

Zpátky k "Hrdinům". Oproti "8 hlav šílenství" jsi zde ke tvorbě přistupovala tak, že se ti jako příznačný vyjevil kontrast mezi trefnými texty nekompromisně popisujícími sovětskou realitu (včetně zatýkání a poprav) a něžnou hudbou a jejím lyrickým provedením. Proč?

Někdy je daleko silnější, když jdete atmosférou hudby proti sdělení textu. Výsledek pak vyzní daleko silněji. Zpívat tvrdé věci tvrdě je pro mě už dnes prostě prvoplánové. To je třeba příklad písně "Myši". Je to báseň o tom, jak se celé noci třesete doma, protože nevíte, kdy si pro vás přijdou a zavřou vás třeba na dvacet let za cokoliv. Anna si takhle odseděla několik roků jen za to, že nadávala svému kocourovi, který se jmenoval Nikita. Jenže v té době byl tajemníkem ústředního výboru komunistické strany právě Nikita Chruščov. Jsou to absurdní situace.

V čem dalším se lišila práce oproti předchozí nahrávce?

Skladby už nevznikaly tak, že bych přetransformovávala motivy filmové hudby do písní. Nezpívají tam jiní interpreti a to album není elektronické a není temné, jak už jsem zmínila. "8 hlav šílenství" jsem dělala víceméně doma, kdežto "Hrdinům naší doby" jsem točila se svou kapelou ve studiu Citron. Nahrávka je z velké části akustická. Zde je určující proplétání akustických kytar mezi mnou a Petrem Uvirou. Přibyly nové barvy - theremin Marie Ladrové a hoboj, harfa nebo anglický roh Jarmily Vávrové. Samozřejmě i cello Terezie Kovalové, ale to je na mých nahrávkách často, protože Terka se mnou hraje už čtrnáct let. Taky holky všechny zpívají. Jsou zde živé bicí Luboše Pavlíka, který se mnou hrával i v metalovém Vladivojsku, a perkuse Víti Halšky, který hraje hlavně s Davidem Kollerem. Gabriela Míčová recituje jednu sloku z básně "Anna" a mám zde i svou ostravskou kamarádku Sylvii Bee.

Rýsuje se nějaký další soundtrack?

Nerýsuje se zatím vůbec nic, bohužel.

V jednom rozhovoru jsi uvedla, že v Praze žiješ jen proto, že od Ostravy potřebuješ mít odstup a nadhled. Prý to město má silnou energii a tendenci tě zničit i nakopnout zároveň. V jakém slova smyslu? Praha takovou moc nemá?

To se těžko vysvětluje, já jsem na Ostravě emočně závislá. Potřebuji tam jezdit, procházet se a nasávat do sebe ostravskou energii a vůni. Jenže když jsem tam déle, začnu pociťovat úzkost, a musím zase odjet. Když zůstávám, většinou se spustím do hlubin, do kterých už nechci… A tak je to furt dokola. Přirovnala bych to k Rusům, kteří v nucené emigraci umírali smutkem, ale když v Rusku zůstali, umřeli, protože je Rusko zválcovalo. Tohle byl velmi nadnesený příklad, ale lepší mě v tuto chvíli nenapadá. Prostě tam potřebuju stále jezdit, ale musím mít možnost odtamtud i vypadnout. Praha na mě tuto moc nemá, možná proto, že jsem se tu nenarodila a nezažila zásadní formující zkušenosti.

Od nového roku nepiješ. Co tě k tomu vedlo? Alkohol přece umělcům v životě a tvoření pomáhá, ne?

Pomáhá i nepomáhá. Já jsem měla poslední roky docela velké problémy s imunitou a cítila jsem se celkově fyzicky podivně. Rozhodla jsem se tedy, že začnu tím, že ze svého života úplně vyhodím alkohol. Naštěstí jsem ho k tvorbě nikdy nepotřebovala, ale po koncertě a po nahrávání nebo zkoušce jsem si panáka a pivo dala vždycky ráda.

Píšeš fejetony do časopisu Vlasta. Překvapil mě výběr média. Dávají ti zde volnou ruku?

Pro mě má Vlasta daleko větší hodnotu než běžné lifestylové časopisy typu Elle, protože je daleko lidštější. Prodělala ohromný posun. Jsou v ní nesmírně zajímavé rozhovory, které mají hloubku a přesah, a zároveň si uchovala to, co dělá Vlastu Vlastou. Recepty, křížovky, horoskop. Je to pro mě takový rozkošný mix, který si na nic nehraje. Vlasta je prostě Vlasta a basta.

Vloni jsi byla s kapelou pozvána do prestižního sálu Kennedyho centra ve Washingtonu D.C. Jak se to tak přihodí?

Na Colours of Ostrava jsme hráli v triu ve stanu Reflexu a po vystoupení za mnou přišla Šárka Ponroy Vamberová z českého velvyslanectví ve Washingtonu, že je nadšená z vystoupení, a nabídla mi právě možnost zahrát si v Kennedyho centru. Byla jsem z toho překvapená a moc mě to potěšilo. Nakonec jsme do Států jeli ve čtyřčlenné sestavě s Terkou, Lubošem Pavlíkem a Petrem Uvirou, který se mnou začal v loňském roce hrát. Odehráli jsme pět koncertů a zažili nádherné a dobrodružné dva týdny, které nás zároveň stmelily.

V rádiovém éteru máš nový postapokalyptický pořad Dada, v němž pouštíš skladby svého srdce a útržky svých Vladibajek, básniček a aktuálních postřehů. V čem je jiný než předchozí Musicafé? A v čem tě uchvacuje postapokalyptická tematika, která se odráží i ve tvojí tvorbě?

Postapokalyptický byl pouze první pořad, protože mě samozřejmě inspiruje přítomnost a ta je trošku načichlá blížící se apokapylsou. Já mám to apokalyptické cítění tak nějak v sobě. Cítím ten příchod, ale nijak mě neomezuje v tom radovat se ze života. Je to jakési smíření se se smrtí a osudem Země, který nebude pozitivní z úhlu našeho uvažování. To znamená, že jednou Země bude ohnivá koule bez života a všechno, o co jsme se snažili, všechna slavná jména, o kterých se učíme v učebnicích, nebudou znamenat vůbec nic. Pak se nabízí otázka, jaký to má všechno vlastně smysl. Rozhodně nemá smysl honit se za tituly a úspěchem. Smysl má žít plnohodnotný život tady a teď. Žít klidně úplně obyčejně, jen dbát na to, že po nás tady ještě nějaké generace budou, tak by bylo fajn jim tu Zemi předat ještě jakž takž zachovalou. Dada je oproti Musicafé jiné také v tom, že klade více důraz na mluvené slovo. Takže hudba je v tomto ohledu spíše služebník.

Jako nejlepší současný glosátorský pořad uvádíš Branky, body, kokoty. Co tě na něm baví nejvíc?

Je prostě dokonalý. Spousta lidí vnímá feminismus jako něco hysterického a zbytečného, a Branky, body, kokoti velmi vtipnou a nenásilnou formou dokazují, že feminismu je stále třeba. Rovnoprávnost žen a mužů je u nás i ve světě jen hojně užívané sousloví, které ale stále v praxi neznamená vůbec nic. Také se tento pořad velmi humorně zaměřuje na výrazné macho situace a aféry. Prasákem týdne byl naposled myslím Marek Ztracený kvůli svému facebookovému statusu, ve kterém se vyznával maminkám a partnerkám za to, že vaří a perou, a že teď, jak je doma, sám si všímá, že spodky se fakt samy nevyperou. Ten jeho status byl vlastně rozkošný, ale ve své podstatě furt společnosti předkládá stereotyp, že žena je služka.

Jsi sama feministka?

Rozhodně feministka jsem. Vycházím totiž z toho, co tento pojem reálně znamená. Feminismus prošel vývojem jako každé jiné hnutí, ale jeho cíl zůstává stejný a dosud nenaplněný, byť se dělají pokroky, ale velmi pomalými a bolestnými krůčky. Rovnoprávnost mezi mužem a ženou je asi základ.

Tvoje maminka pořádá kurzy jógy. Jak si dobíjíš baterky ty?

Bude je pořádat, až skončí kapitola Covid. Bude to pro její kámošky, sousedky a okolí. Já k dobíjení baterek potřebuji přírodu a chůzi. Ideálně sama nebo formou výletu s lidma, se kterýma mi je dobře, kteří umějí i mlčet a kteří mají rádi dobrodružství.

Ráda chodíš na výlety neznačenou trasou. Kolikrát jsi zabloudila?

Nesčetněkrát. Naposledy teď s mou kamarádkou a vokalistkou z kapely Sylvií Bee v noci v Ostravě na těch městských kolech. Chtěla jsem jet z Poruby do centra podél Odry, ale jak tam není osvětlení, což je super, tak jsme párkrát blbě odbočily, a dostaly se tak až pod most u Rudné, kde končila cesta a bylo tam hrozně moc netopýrů. Strašně jsme se bály a musel nás navigovat kamarád Petr po telefonu, jinak bychom se odtamtud živé asi nevymotaly - někdo by nás zabil sekerou, jak tomu bývá ve filmech na takových místech. (smích) Ale Sylvie pak v bezpečí domova říkala, že to byly její nejlepší narozeniny.

S kapelou tohle provozuju často během soustředění nebo na cestách. Ostatní si už zvykli, že to patří k práci, jen Terka se trošku bojí tmy a Petr má zase slabé srdíčko, takže nesmí běhat do kopce. S Lubkem jsme se tak jednou ztratili v Šonově po hraní. Nad ránem jsme bosky bloudili v polích a nemohli najít náš penzion, protože jsme se v honbě za měsícem dostali daleko za horizont.

Na svém Facebooku jsi prohlásila: "Závidím všem, co umí šít, uzdravovat, anebo těm, co umí něco natolik dobře, aby to dokázali předat dál. Třeba učit děti online nakreslit pomeranč nebo zahrát 'Pec nám spadla' na ukulele. Také závidím těm, co jsou v těchto dnech schopni tvořit. Já už druhý den až nepřiměřeně často čumím do blba, a nic tam nevidím. Motivace a inspirace 0. Všechno, co jsem potřebovala dodělat, mám hotovo, nikdo po mně nic nechce krom loga na vajíčka od domácích slepic. Vždycky mě nejvíc inspiroval život a přítomnost a ten se vcucnul do jednoho bytu a cesty na Hvězdu, do Billy a zpátky..." Jak zvládáš koronu? Asi nic moc, jak to tak čtu. Mám to obdobně. Narážím tím také nenápadně na tvé dřívější konstatování, že "když přestaneme tvořit a snít, všichni umřeme".

No, co k tomu říct. Tohle jsem psala v období, kdy mě přešla fascinace karanténou a novým virem a zažívala jsem chvíli apatické dny. Teď už přes tři týdny jedu v módu, kdy se moc nezastavím. Chystám další pořady, hudbu a projekt, na kterém pracuji v tichosti už druhým rokem. Takže mám klasické emoční vlny, které občas vyplivnu i do éteru. Není to žádné nadčasové prohlášení.

Míváš tuto sociální síť jako svůj deník? Nedávno jsi zde publikovala změť slov: "Čumáček, paštička, rybníček, lulínek, lavička, čepička, gumička, hafička, paleček, komínek, pipinka, v papučce, čelenko, haf, hafinky haf." Už ti hrabe, nebo to je ta tvoje vladivojština? Co to má znamenat?

Rozhodně to první. (smích)

Taky ses prý po letech vrhla na malování. Teď jsi namalovala obaly ke starším albům. Co kus to originál?

Ano, díky karanténě mám čas na všechno - tvorbu, apatii, šílenství, uzdravování se a vlastně i na onemocnění, když na to přijde. Tak jsem se rozhodla po letech namalovat několik obalů k desce z roku 2014 "Tajemství (s)prostěradel", ke kterému jsem malovávala obaly ručně akvarelem. Udělala jsem asi patnáct dalších kousků, nabídla je spolu s CD na Facebooku a do pár dnů byly pryč.

Máš blízko ke Kittchenovi, který rovněž maluje. Co říkáš na jeho obrázky?

S Kittchenem jsme měli takový maličký projekt "Vojna In The Kittchen". Vystupovali jsme spolu a prolínali se, improvizovali a malovali komiksy, vystavovali, četli a dělali hot dogy. Kuba se pak vrhl na Zvíře a já na Barkovovou. Bylo to hezké období, takové niterně kabaretní. Pamatuji se, jak Kuba s malováním začínal. Vytvořil si z toho vlastně takový deník, ve kterém zaznamenával vše, co ho napadlo. Mezitím se hodně posunul i tematicky k jakémusi vnitřnímu Buddhovi se psíma ušima a vlčíma očima, který provází jeho fanoušky a dodává jim naději. Tak to nějak vnímám z dálky.

V poslední době si ujíždíš na své bizarní kolekci triček. Jak tě napadlo věnovat se tomuto segmentu?

Přemýšlela jsem, co lidem na koncertech nabídnout. Mnozí už moje cédéčka mají anebo je nemají jak přehrávat, ale rádi by si koupili něco na památku. Tričko je naprosto nadčasové zboží. Já ale nechtěla dělat jen obyčejná merchová trika. Chtěla jsem, aby to bylo takové malé dílko. Takže se snažím vybírat kvalitní materiál a střih a dělám takové limitované edice s vlastními ilustracemi. Například "Dívka s mírně kompulzivní poruchou jedoucí na zebřici", "Kamarádka, co straší kamarádku chobotnicí", "Zamilovaná dívka s kudlou v hlavě" anebo "Kurdské bojovnice". Zanedlouho se vrhnu na novou kolekci.