V pořadí sedmá řadovka "Permanent Waves" kanadského progresivního tria Rush je nejen pro kapelu samotnou, ale i pro hudební svět velmi zásadním dílem. Proto jsme se na ni podívali z pohledu tvůrčího procesu i doby, ve které vznikala.

Osmdesátá léta byla velmi krutým obdobím pro většinu progrockových kapel ze sedmdesátých let. Vstoupit do této dekády bez známek vlastního opotřebení se každému nepovedlo. Své by o tom mohli vyprávět Jethro Tull, či Emerson, Lake & Palmer. Čas komplikovanějším kompozicím nepřál. Zdálo se, že je doba vymknutá z kloubů, neboť světem hýbal punk, který si příliš nelámal hlavu s nějakou složitostí, natož s hráčskou ekvilibristikou. Hardrockovou éru pomalu, ale jistě nahrazoval nově pučící heavy metal.

V této situaci se Geddy Lee (zpěv, basa, syntetizér) Alex Lifeson (kytara) a Neil Peart (bicí) oprávněně ptali, kudy dál. Vždyť právě jejich styl byl spjatý s tvrdými kytarovými riffy, instrumentální zručností a jejich vrstvené kompozice se proplétaly s progresivní složitostí a ústily v jistou a uchu ladící epičnost, která byla pro soubory tohoto typu poznávacím znamením.

Rush se v červnu 1979 nacházeli na křižovatce s označením Co dál?. Právě dokončili osmiměsíční turné po Spojených státech, Kanadě a Evropě na podporu svého šestého studiového alba "Hemispheres". Šňůra byla namáhavá, a jak už to tak bývá, jsou-li lidé spolu dlouho a téměř na denní bázi, i to největší kamarádství utrpí nějaké ty šrámy. Proto se kapela domluvila, že si před nahráváním nového materiálu vezme šestinedělní volno. Její členové načerpali síly a v červenci 1979 se přesunuli na farmu Lakewoods v provincii Ontario, kde se po vzoru předchozích děl pustili do skládání opusů, které byly pro ně tak signifikantní ("2112","Cygnus X-1 Book II: Hemispheres", "The Fountain of Lamneth" či "The Necromancer").

Výsledkem prvního sezení bylo jakési instrumentální pásmo, změť nápadů pracovně nazvaná "Uncle Tounouse". Ač bylo pro muzikanty lákavé nahrát další ze složitých dvacetiminutových kompozic, při zpětném poslechu usoudili, že tudy cesta nevede. Zmíněnou skladbu opustili, jen některé její pasáže pak umně naroubovali do jiných kusů.

Sami sebe (skromně) nevnímali jako hybnou sílu hudebního dění a vzhledem k avizovaným změnám v žánrech se i oni nakonec pokusili pohnout ze zajetých kolejí. Chtěli nadále zůstat progresivní, a tak se snažili veškerou svoji složitost stlačit do maximálně osmiminutové stopáže, což byl podle jejich standardů krátký track. Nechávali se ovanout svěžími vlivy, a tak z rádia nasávali tehdy nové a moderní styly, které postupně zapracovávali do svých nápadů. To je příklad i reggae vložky u "The Spirit of Radio" inspirované poslechem The Police.

Skupina opět trávila svůj čas jako jedna parta. Lifeson se staral o krmi pro všechny a společně s Leem pracoval na hudebních nápadech. Kratších, úspornějších, ale o to údernějších, jak sami říkali. Jen Peart, osamocen, zpracovával zápisky svých psaných myšlenek do hotových textů. Poté se opět připojil k finalizaci hudebních podkladů. V duchu epických kompozic se pokusil sepsat příběh o Siru Gawainovi a Zeleném rytíři, ale vzhledem k tomu, že téma příliš neladilo s celkovým konceptem připravované nahrávky, nakonec od něj upustil.

Po odchodu z farmy měla trojce hotové "The Spirit of Radio", "Freewill" a "Jacob's Ladder". Jedinou "Entre Nous" měli nazkoušenou již z dřívějška. Novinky skutečně zaznamenaly posun v jejich hudebním vyjadřování. Byly zvukově otevřenější, vyznačovaly se stručnějším aranžmá a nebylo možné přeslechnout rádiový potenciál. S tímto materiálem se přesunuli do torontského studia Sound Kitchen. Pod vedením producenta Terryho Browna zde hrubě otesané diamanty vyleštili a na přelomu léta a podzimu je pak představili lačnému publiku. Brali to jako test toho, zda mohou se změnou stylu v nové době uspět.

A když změna, tak se vším všudy. Povzbuzení úspěchem nových skladeb se v září nastěhovali do Le Studio v Morin Heights (Quebec), kde natáčeli vůbec poprvé. Toto místo zvolili nejen z ekonomických důvodů - horský vzduch a pohled na skalní velikány ve městě přinesl kýžené ovoce. Původně přitom měli rezervované studio v Londýně, již však nechtěli trávit čas cestováním. Neuvažovali ani o případném návratu do Walesu, kde vznikla jejich předchozí dvě alba. Změna prostředí jim pomohla. Stejně lehce, jak se jim najednou bez tísně městských aglomerací a studiových bunkrů dýchalo, působí i deska. Dostala název "Permanent Waves".

Nabídla šest svěžích kompozic. Hned na první poslech byla slyšet kapelou zamýšlená změna. Dle plánu ubrala na stopáži jednotlivých tracků, ale posluchač znalý předchozí tvorby nezůstal nikterak ošizen. Délku a veškerou složitost progresivního rocku muzikanti doslova napěchovali do jednotlivých minut tak, že skladby nápady doslova přetékají. Nechybí jim tvrdé kytarové riffy, které postupně, jak byli fanoušci zvyklí, vygradují v emotivní explozi. Své místo zde nachází stále častější syntetizér a umírněnější Leeho vokál.

Otvírák "The Spirit of Radio" je hitem číslo jedna. Začíná Lifesonovým riffem, který má představovat rádiové vlny. Skladba je reakcí na skutečné vysílání rádiové stanice Toronto CFNY-FM, která mimo jiné dávala kapele k dispozici svůj prostor. Ta jí na oplátku složila zmíněnou píseň. Aby nebylo výměnného obchodu málo, použila stanice ústřední motiv z "Ducha rádia" jako poznávací slogan. "Freewill" se blýskne nejen jakousi čistotou a zjednodušenými postupy, ale též skvělým kytarovým sólem.

Oproti tomu "Jacob's Ladder" je stupňovitou skladbou v duchu původních opusů z předchozích kolekcí. Zde však nejde o žádný vesmírný střet ani fyzický souboj. Popisuje přírodní jev, kdy se paprsek slunce dere skrze bouřkové mraky, a vytváří tak onen pomyslný biblický žebřík, po němž viděl Jákob sestupovat anděly. Onen vzestup na nebesa nádherně dekoruje Lifesonova kytara podbarvená Leeho syntetizátorem. Následující "Entre Nous" a "Different Strings" reprezentují jakousi rushovskou klasiku. Závěrečný kus "Natural Science" vypráví o odcizení lidí od přírody kvůli novým technologiím. V devíti minutách shrne a podtrhne veškeré snažení uskupení o maximální zjednodušení při zachování citu pro gradaci a udržení posluchačovy pozornosti.

"Permanent Waves" je pravděpodobně tím nejlepším krokem, kterým mohla formace vstoupit do osmdesátek. Tvorbu zjednodušila, zároveň ale ctila svou typickou melodičnost a instrumentální preciznost. Díky tomu si zachovala svou do té doby známou tvář. Obohatila ji lehkým, vzdušným až čistě krystalickým zvukem.

Takto citlivě provedenou změnu korunovaly úspěchy nejen v žebříčcích (4. místo v USA., 3. ve VB). Postupně trio obdrželo platinové desky za jeden milion prodaných kusů v USA, za sto tisíc v Kanadě a zlatou desku za stejný počet ve Velké Británii. Rush se tak pomalu, ale jistě dostali do širšího posluchačského podvědomí, a tím se přiblížili k celosvětovému úspěchu. K tomu je posunulo následující album "Moving Pictures" z února léta Páně 1981. Ale o něm až příště.