Domácí underground před rokem 1989 byl vždycky unikum. Svobodný do té míry, že pro mnoho lidí už je za hranicí toho, co jsou ochotni považovat za hudbu, přesto (možná i díky omezených možnostem) neskutečně tvůrčí. A ještě jednou zdůrazněně: svobodný. V mnoha ohledech - technických, formálních, textových i co do projevu. Po sametové revoluci se ovšem kontext změnil a kromě starých bardů, hrajících si s různými úspěchy stále to svoje, se objevily i kapely, které se k undergroundu hlásí. Ať už tím, že jsou skutečně nezařaditelné, nebo tím, že s undergroundem sdílejí myšlenkový étos. Pro mnoho z nich je přihlášení se k nálepce underground dost možná snahou o odůvodnění vlastního neumětelství, jsou však i skupiny, které se dobře zaháčkovaly právě v přenosu ducha oné předrevoluční druhé kultury. Jednou z nich je i Skrytý půvab byrokracie, alternativní lo-fi projekt, který je zdatným pokračovatelem ducha undergroundu. Pražské uskupení, které vzniklo v roce 1999, vydalo v loni na podzim na labelu Polí5 nové album s názvem "O násilí".

K androši se Skrytý půvab byrokracie (SPB) hlásí v podstatě programově, zejména v přístupu k tomu, kde jsou hranice experimentu a hudební jinakosti. Nebojí se nechat ovlivnit všemožnými vlivy, o něž kapela (momentálně ve složení Jan Faix, Josef Jindrák, Roman Plischke a Ivo Stefan) zavadí. Pohybuje se ve specifickém, jen stěží nějak přesně pochopitelném hudebním světě, který snad nejlépe dovede přiblížit zmínka o DG 307. K Zajíčkově a Hlavsově projektu mají SPB blízko jak svou záměrnou formální beztvarostí, tedy navázáním se na jakoukoliv danou formu, tak tím, že do centra své hudby staví spíše než zpěváka jakéhosi deklamátora, a hudba se stává doprovodem, který dokresluje vratkou, znepokojivou a temnou atmosféru.

V posledních letech se v tvorbě tohoto uskupení výrazným způsobem prosadily elektronicky generované zvuky a ruchy - a ty hrají prim i na novince. Součástí skladeb je tu více, tu méně melodický šum či hluková stěna, kterou čas od času pronikne zkreslená basa nebo kytara, přímočarý beat nebo uvolněný saxofon. Hudba a deklamace jdou zdánlivě mimoběžně vedle sebe, příliš se neovlivňují. Výsledek je sugestivní, náročný, místy posluchačsky nepříjemný, ale přese všechno působivý. SPB jsou zvláštní podobou zhudebňování textů jiných autorů. A tam, kde underground sahal do sbírek básníků, sahá Skrytý půvab byrokracie třeba do filozofických textů - emblematická titulní kompozice je šamanským zaříkáváním z eseje o byrokracii z pera Hannah Arendt. Ale dojde i na básníky - temného Isaaka Babela, Emila Juliše nebo verše Jakuba Demla, zanechané v původní němčině.

"O násilí" je deskou, která má kolem sebe zvláštní auru. V jistých ohledech je extrémním důkazem možností toho, co hudba, její přepracování a přetvoření dovede. Něco takového se neslýchá každý den, nové dílo Skrytého půvabu byrokracie ale požaduje výrazně specificky naladěného posluchače. Není těžké album vzít a zahodit jako chaotickou změť hrubé elektroniky a náročných textů, které je jen manýrou bez vypovídací hodnoty. Ve skutečnosti je ale tento počin úkazem, který si neklade žádná omezení a který záměrně testuje možnosti média i výdrž posluchače.