Obrovský megahit "Wherever You Will Go" není třeba představovat, není to tak dávno, co ho magazín Billboard vyhlásil skladbou dekády. Její interpret už ale na podobný úspěch nikdy nenavázal. Pojďme si proto společně zrekapitulovat, kam se vlastně poděl, co se mu stalo a jak to ovlivnilo show v Drážďanech.
Live: Alex Band of The Calling
místo: Tante JU, Drážďany, Německo
datum: 24. února 2020
support: Ticket To Reason, Screams On Sunday, Psychovillage
setlist: One By One, Adrienne, Our Lives, Could It Be Any Harder?, Stand Up, Stigmatized, Things Will Go My Way, Euphoria, Why Don't You & I, Thank You, Tonight, Wherever You Will Go, Anything
Asi budete souhlasit, že každý, kdo bere hudbu trochu vážně, má ve svém životě několik oblíbených desek, které slyšel tolikrát, že už ho na nich nemá co překvapit. Zná zkrátka každý tón. Pro mě byla jedním z takových alb druhá studiovka "Two" od
The Calling. Dnes už ji vlastně neposlouchám a střízlivýma ušima byste ji nejspíše zařadili mezi běžný rádiový poprock, který by se neztratil v teenagerských seriálech typu "Smallville", kde ostatně největší hit kapely zazněl. Ale když v roce 2004 vyšla, asi byste mě jako patnáctiletého puberťáka se snahou o účes à la
Alex Band nepřesvědčili, že na světě existují i lepší věci. Od té doby se toho ale stalo hodně. Možná až moc.
Co se stalo a kam se poděl?
Osudu Alexe Banda jsme se na musicserveru nikdy blíže nevěnovali, pro pochopení vyznění reportu by tak mělo zaznít, co všechno se mu vlastně v životě stalo.
Jeho otec i dědeček byli poměrně úspěšní filmoví režiséři, malý Alex tedy měl k showbusinessu nakročeno odmala. Jak později přiznal, The Calling nevznikli přirozeně, ale jako projekt postavený kolem jeho nezaměnitelného barytonu. A i když se za dvacetiletou kariéru kolem Alexe motalo spoustu muzikantů, vždy platilo, že jen najal lidi, aby pomohli ve studiu nebo na turné, nikdy ale kolem sebe neměl reálnou partu spoluhráčů, s nimiž by společně skládali.
Ovlivněn muzikou
Pearl Jam,
Matchbox Twenty nebo
Train se dospívající zpěvák dozvěděl o smrti babičky bratrance jeho nejlepšího kamaráda. Když se na jejím pohřbu spolu s hlavním skladatelem budoucího hitu Aaronem Kaminem zamýšlel nad tím, jak těžké to musí být pro kamarádova dědečka, který s ní byl celý život a zůstal na světě sám, sentiment přerostl v napsání jejich životního díla "Wherever You Will Go". Ve dvaceti letech tak měl majitel blonďatého melíru debut "Camino Palmero", kterého se prodalo přes dvacet miliónů. Zmiňovaný singl vydržel na špici žebříčků přes půl roku a v rádiích se hraje dodnes.
O tři roky později vyšlo "Two", na němž už z původní sestavy skupiny hrál jen kytarista Aaron Kamin, a byť ani toto album si nevedlo špatně, hit podobného ražení se z kousků jako "Our Lives" či "Anything" bohužel nevyklubal a v roce 2005 se nad kapelou zavřela voda. Wikipedie dnes tvrdí, že to bylo vinou nedostatečné podpory ze strany vydavatelství, když ale zapátráte trochu hlouběji, zjistíte, že to bylo především kvůli vážné nemoci Bandovy první ženy. Zpěvák tak po vzoru svého největšího hitu zanechal cestování po světě a pečoval o umírající manželku a věnoval se charitativním projektům s tím spojeným. Dodnes je velkým podporovatelem osvěty o nutnosti dárcovství orgánů.
Někdy tou dobou se ale věci začaly hroutit. Manželství skončilo v roce 2009 rozvodem a do toho se ještě musel Band dohadovat u soudu se svým novým vydavatelstvím, z něhož nakonec žádná deska nevylezla. Založil proto své vlastní a o dva roky později vydal sólovku "We've All Been There", která je rovněž dodnes vynikající. K ní vyrazil na turné, a tak jsme se po jeho koncertu ve vídeňském miniaturním klubu Flex poprvé krátce setkali a vyměnili si pár zdvořilostních frází. Tou dobou už si muzikant stihl projít svým druhým manželstvím, rozvod následoval pouhý rok po svatbě.
Ovšem ještě než se v říjnu 2013 stihl oženit potřetí, stala se mu v bulváru velmi propíraná událost, která jej doživotně poznamenala. Tou dobou už si zpěvák pomáhal blíže nespecifikovanými návykovými látkami a soudě dle jeho výkonu v Drážďanech není stoprocentní, zda už je tato éra definitivně za ním, byť to minimálně v jednom rozhovoru tvrdil.
Pouhé tři měsíce před svatbou ale v ospalém městečku Lapeer v Michiganu, kde s kapelou hrál na místním festiválku, vyrazil ve čtyři ráno do zdejší večerky. Podle policejní zprávy na něj skočili dva muži, za triko ho dotáhli do modré dodávky a unesli ho. Dožadovali se při tom jeho
"hollywoodských prachů". Poté, co jej okradli a brutálně zmlátili, se ho se třemi vyraženými zuby, frakturou dolní části páteře, pohmožděninami v oblasti žaludku od ran obuškem a rozmlácenou čelistí, která si vyžádala patnáct stehů, chtěli zbavit. Do obličeje mu namířili zbraň. Když plačící umělec prosil o život se slovy, že se mu má narodit syn, dali ji dolů se slovy:
"Otce my nezabíjíme. Dnes je tvůj šťastný den." Pak ho naložili zpátky do dodávky a za jízdy ho z ní vykopli na železniční trati.
Jako by toho nebylo dost, začali jej následně někteří lidé obviňovat ze lži. Dopídili se, že se vše stalo pouhé čtyři dny poté, co Band oznámil comeback své domovské skupiny a podobná zpráva se zdála být snahou o moderní guerilla marketing. Navíc se ještě ukázalo, že ji do světa vypustil zpěvákův mluvčí, který je shodou okolností zodpovědný i za Nicka Cartera z
Backstreet Boys. Ten byl údajně jednou také zmlácen, ovšem v tomto případě šlo prý o fanoušky konkurenčních
New Kids On The Block, kteří tvrdili, že v jejich městě pro něj není místo. Zda se tato historka zakládá na pravdě, není zřejmé, ovšem ta Alexova pravdivá bohužel je, jak ostatně dokládají policejní zprávy i jeho současný stav.
A i přes všechny tyto příhody, které by už teď vydaly na solidní hollywoodský snímek (a to tady ještě chybí třeba i obvinění ze sexuálního obtěžování od jeho bývalé asistentky, ale to už vás asi nepřekvapí), se pořád údajně připravuje nové album. Dva dny před drážďanským vystoupením uváděl, že má za ty roky materiálu na tři desky a teď už jen vybírá ty nejlepší kusy. Na počin ostatně lákal už před tímto neslavným incidentem, kdo jej ale nesleduje takto podrobně, mohl snadno nabýt dojmu, že je pouhá slibotechna. Když si totiž vyjedete jeho příspěvky na Facebooku, zjistíte, že už skoro deset let tvrdí, že dělá na nové muzice a že vše vyjde co nevidět. Jediným pořádným důkazem ale zatím byla v pondělí jen nová skladba "Stand Up", v níž čerpá ze svého barvitého života. Krásně melodicky klenutý refrén ovšem dává naději, že jestli to album nakonec vyjde, mohlo by být vážně fajn.
Nejdříve ale musí skončit aktuální, vymodlené tour po Británii, Německu a Austrálii. Drážďany byly poslední německou zastávkou, mnoho optimismu do žil však pódia nevlila ani jedné straně. Jestliže bychom vídeňský Flex mohli velikostně srovnat s klubem Chapeau Rouge, pak zdejší Tante JU je velké asi jako Roxy. Jedná se o starší podnik umístěný v průmyslové oblasti na samém okraji města s dřevěnou podlahou i stropem, který připomíná hangár. A to nejen ze stropu pověšeným metrovým modelem aeroplánu, ale i sedačkami vytaženými z letadla, na nichž se tady sedí. Podle vyvěšených plakátů zde nejčastěji koncertují revivaly
Led Zeppelin nebo
Rolling Stones, i z opravdových kapel tady jde ale jasně vidět, že formace typu Alex Band of The Calling, jak se teď skupina oficiálně nazývá, je tou nejznámější, která tu letos bude hrát. A i přesto přese všechno byl sál plný sotva ze třetiny. Férově je ale třeba dodat, že naproti tomu zase třeba v Londýně bylo vyprodáno.
Ještě než se ale dostalo na hlavní hvězdu, bylo potřeba přetrpět hned trojici předkapel. Jednu horší než druhou. Ticket To Reason byla jakási parta studentů s nezajímavým, německy zpívaným poprockem, Screams On Sunday ze Španělska měli ve svém středu anglicky zpívající slečnu, která neuměla zpívat, a Psychovillage se svým říznějším pojetím poprocku byli asi jako jednooký mezi slepými.
Po dvou a půl hodinách tak nakonec chvíli před desátou večer konečně nastoupil
Alex Band. A dokud měl v prvních dvou skladbách ještě bundu, bylo to fajn. Jenže pak ji sundal a pod tričkem náhle bylo vidět, jak zničené tělo má. Od zmíněné Vídně se opravdu hodně změnil, a i když v obličeji vypadá stále stejně, na čemž mají nemalý podíl nedávno restaurované zuby, zejména horní část těla má po zmíněném incidentu pokroucenou a v podstatě nedokáže stát rovně. Chápu, že jsme tady především od hodnocení hudební složky, k níž se dostaneme, ale chtě nechtě je třeba zmínit, že někdejší lamač dívčích srdcí vypadá i kvůli své nízké výšce jako skřet z "Pána prstenů". Zní to příšerně, když se to napíše takto natvrdo, ale opravdu je pohled na něj přinejmenším znepokojivý a je těžké tuto složku zcela odfiltrovat a soustředit se jen na hudební zážitek.
I ten měl ale bohužel mouchy. Potáhnutí z cigarety někdy po třetí písničce vysvětlilo, proč někdejšímu vášnivému pilotovi vrtulníků a majiteli ponorky ujíždějí ve vyšších pasážích hlasivky, což jej dříve netrápilo. Naštěstí ale, a to by si zasloužilo podtrhnout, je jeho barva hlasu stále stejná, a tak znělo devadesát procent odehraného materiálu hodně podobně, jak jej známe z desek. A přes všechna zdravotní omezení, mezi nimiž byla donedávna i Parkinsonova choroba, se zjevně snažil si to užít, takže po pódiu pobíhal a hýbal se, jak jen mu to tělo dovolilo. Že je ale limitován více než dříve, bylo zjevné. Koneckonců z té nemocnice tehdy odjížděl na vozíčku.
Show žádná nebyla, zpěvák jen průběžně házel trsátka a plácal si s fanoušky v prvních řadách, občas prohodil pár vět, aby řeč nestála, ale ne všechny proslovy měly nějakou pointu, pár z nich dokonce vyznělo do prázdna. Pozornost se tak stočila hlavně na skladby samotné. A je třeba říct, že sestavení setlistu se náramně vydařilo. Ze singlů nejhůře dopadla "Adrienne", jejíž refrén už Band prostě nevyzpívá, ale z debutu to vynahradila citlivá balada "Could It Be Any Harder?" i komunitou milovaná skrytá perla "Stigmatized". Z dvojky pak zafungovalo úplně všechno, vzhledem k prvnímu odstavci asi tušíte, že tady jsem si mohl stěžovat jen hodně obtížně.
V programu byl dokonce i prostor pro improvizaci. V půli setu došlo na přání fanoušků, a tak (bez kapely) zazněly "Euphoria" a hlavně nádherná "Things Will Go My Way", která je ostatně i jednou z nejoblíbenějších písní jejího autora. A jelikož mu jedna z fanynek donesla před koncertem dort, došlo k výměně původně plánované "We've All Been There" za příhodnější "Thank You".
Finále samozřejmě patřilo největšímu hitu a bylo to krásné. A ještě hezčí byl přídavek "Anything", jeden z nejotevřenějších a nejupřímnějších lovesongů, který znám. A speciální zmínku si ještě zaslouží "Tonight", vůbec nejlépe zahraná i zazpívaná skladba celého večera. K dokonalosti už chyběly jen "For You" nebo "Believing".
Takže nakonec spokojenost? Vlastně ano, ale neskrývám, že tomu dost pomohlo letité fanouškovství, k němuž už jsem se tady přiznal, a síla těch nestárnoucích písniček. Jestli jednoho dne bude nové album, případně i rovněž avizovaná akusticky-symfonická bestofka a k tomu turné, vyrazím zase. A i pro Alexe musí být po všech těch peripetiích důležité vědět, že jsou na světě ještě pořád lidi, kteří na jeho novou tvorbu po tolika letech stále čekají. Pokud by ale na dnešní
The Calling šel člověk, který kontext a historii nezná, asi by mohl být oprávněně rozladěn. Sledovat, jak vaše oblíbená hvězda padá, totiž bolí.
