Vedle klasických metalových triček (napříč styly) se po secesních chodbách míjely pohanské divoženky, manažeři v kravatách, okostýmovaní vikingové (sekery a meče přes vlídnou, ale striktní ochranku asi neprošly) i úplně obyčejní posluchači různého věku. Takový rozsah vždycky napovídá jediné - máme co do činění s koncertem (událostí, akcí...), který přiláká jak svoje fanoušky, tak i zvědavce.

Koncert Wardruny, to je směs pohanského rituálu, muzikologova hračkářství, meditační seance i cesty časem za poznáním pradávné hudby. Návrat k podstatě bytí, svým výrazivem ohlodaný na kost, univerzálně srozumitelný, ač zpívaný ve staré norštině a zahalený do hudby, kde rytmus převládá nad melodií a tento se proměňuje v temný, valící se proud vibrací.

Výrazně statický sextet - jediným trochu akčnějším prvkem byla Lindy Fay Hella - soustředěný a ponořený do hudby, svou show postavil na jednoduché, ale nesmírně působivé scénografii, hře světel a stínů na strukturovaném plátně za ním. Bodové světlo tak zdůrazňovalo frontmana Einara Selvika v klipové "Völuspà", obří stíny dvou trubačů podtrhly úvodní "Tyr" či divoká palba stroboskopů stvořila rozfázované hypnotické obrazce v dravých, na šamanském hrdelním vokálu stojících kusech. Výsledek byl ve své jednoduchosti strhující.

Hudba Wardruny nabízí spoustu způsobů, jak ji prožít - od soustředění se ve tmě za zavřenými víčky až po divoké, transovní máchání hlavou - prožitek je vždy totožný. Niterný a tedy i těžce přenositelný. Síla emocí nakonec zlomila i jinak vůči publiku chladnou kapelu. Selvik poprvé promluvil až těsně před závěrečnou "Helvegen". Než se dostal ke skladbě samotné, byl několikrát přerušen dlouhým potleskem vestoje, bouřlivým, skoro nekonečným a snad i opravdu pro muzikanty překvapujícím.

Nejsem dozajista jediný, kdo si v sobě tenhle koncert ponese hodně dlouhou dobu. Když jsem pak, cestou na vlak v nádražním podchodu, zaslechl tiché pískání vznešené melodie právě z "Helvegen", mělo to punc čehosi unikátního. Stejně jako celý koncert.