Prvně bych, Dane, začal tvou sólovkou "Startalker". Co bylo impulsem k jejímu vzniku?

Dano: To je dlouhý příběh. Ve zkratce asi tolik, že mě oslovili filmaři, kteří natáčeli film o Štefánikovi, a postupně mi posílali upravovaný scénář. Začal jsem dělat na muzice a omezil koncerty naší kapely. Taky jsem si zařídil vlastní prostor - projektové studio. Půl roku jsem pak komponoval a nahrával. Během této fáze se mi dlouho nikdo z produkce neozval, ale já jsem pokračoval dále, neb jsem s těmito lidmi podobně už dělal hudbu pro film o Ľudovítu Štúrovi. Byl jsem již hotový s hudbou, ale film se ani nezačal natáčet - nastaly personální rošády, změnil se i režisér, kameraman a producent, a když jsem si vyžádal audienci v Praze, řekli mi, že chtějí zcela něco jiného - symfonický orchestr. Skoro jsem padl do mdlob. Film se jmenuje "Cesta do nemožna" a ten název byl pro mě zprávou, kterou jsem nevnímal.

Ale Štefánik je moje srdcové téma, byl to astronom, pilot, dobrodruh, politik, a tak jsem nakonec pokračoval v muzice jen sám pro sebe. Nakonec ji objevili dramatik Peter Pavlaca a režisér Patrik Lančarič a požádali mě, abych skladby upravil pro hru "Masaryk Štefánik" v Městském divadle Zlín. Krásna hra i spolupráce. A po samotné premiéře jsem na těchto kompozicích ještě chvíli pokračoval. Líbilo se mi, že to je úplně jiný způsob tvorby, než jaký máme v Longital. Rozhodl jsem se to nakonec i vydat, a tak vznikl "Startalker", můj osobní soundtrack k pozorování hvězd.

To jsem si měl pustit ke čtení knihy "Tahiti/Utópia".

Dano: Štefánik tam koupil ostrov a plánoval slovenskou kolonii, to byla taky utopie. (smích) Ale tu knihu Michala Hvoreckého u nás strhala kritika. Na "Startalkerovi" mám i já jednu fikci, ale hudební - skladbu "Tahitská Bystrica", která extrapoluje, jak by asi zněla hudba v hlavním městě Slovenské kolonie. (smích)

V souvislosti s touto knihou mě napadlo, zda si dokážete představit, že by Longital fungovali jinde než na Dlhých Dieloch v Bratislavě.

Shina: Tak my fungujeme už na třech místech. Kromě Dlhých Dielov trávíme poslední roky hodně času na Grúni, kde máme chalupu a kde jsme nahrávali už desku "Divoko". A poslední dva roky vlastně máme ještě studio na druhém konci města, tam se dost věnujeme této nové hudbě, takže ta už vlastně na Dlhých Dieloch vznikala velmi málo.

S alby "Divoko" a "A to je všetko?" se pojí rovněž spolupráce s Ondřejem Ježkem. Jak vlastně došlo na vaše setkání?

Shina: My se s Ondřejem známe už velmi dlouho. Už ani nevím, kde jsme se vlastně poprvé potkali. Mám pocit, že jsme se seznámili na nějakém festivalu a pak jsme po sobě nějaký čas jen pokukovali. Mezitím jsme se dali dohromady i s Janou Ježkovou, která pracovala v Rádiu 1, no, a postupně jsme si tak zvykli na myšlenku, že spolu jednoho dne něco uděláme, až k tomu došlo.

Dano: S Ondřejem jsme se potkali na Deltě někdy okolo roku 2005. "Mauna" je už třetí album s ním. Nemusíme si pořád něco vysvětlovat a hlavně uhlídá, aby moje kytary nebyly nasládle romantické. (smích)

Mně právě přijde, že na novince už to propojení postoupilo do té fáze, že je Ondřej skoro členem Longital. Jak dalece vlastně zasáhl do původních demo snímků?

Shina: Chtěl samozřejmě dopředu slyšet to, co jsme zkomponovali, a bylo celkem zvláštní, že jej zajímaly hlavně texty. (smích) On si docela dost potrpí na to, aby ty texty, s kterými bude pracovat ve skladbách, nebyly úplně blbé, což teda totálně uznávám. Při samotném nahrávání už jsme na něj samozřejmě kladli nároky, aby nás produkoval. Nebylo to ale zase z jeho strany až takové invazivní, spíše se v závěru soustředil na zvuk a celkové vyznění, zkrátka aby to drželo pěkně při sobě. A taky vymyslel orchestr, to byl na tomto albu asi jeho největší přínos. I když se odehrály zvláštní věci - on odcestoval na dovolenou a ten orchestr jsme nakonec museli zrealizovat sami. Ale kdyby ho nevymyslel, asi by tam nebyl.

Dano, zmínil jsi, že Ondřej tě hlídá, co se týče tvé hry na kytaru. Vnímáš, že tě nějak posunul do jiných rovin? Objevil jsi v sobě nové možnosti?

Dano: Až tak mi do toho zase nezasahoval. Ale ovlivnil mě zásadně v jiné věci - jednou jsem se ho zeptal, jakou muziku je ještě schopný poslouchat, když jde v noci domů ze svého studia. Dal mi alba "Sprit Of Eden" a "Laughing Stock" od Talk Talk plus sólovku jejich zpěváka Marka Hollise. Můj život se tehdy změnil!

Shina: No, Dano se tak vůbec nechal ovlivnit Ježkovou přítomností - už dopředu uvažuje, co by se mu mohlo líbit a co by se mu naopak nelíbilo a s čím ho pošle do háje. Tak trochu autocenzura. (smích)

Dano: On je pro mě prostě autorita. A je to výzva vysvětlit té autoritě, aby přemixoval například hlas na desce. Líbí se mi na něm i to, jak zvládá chaos. Je to jeho přirozené prostředí a on v něm dokáže vycítit příležitost přinést něco nového, zvukově i hudebně. V jeho studiu bych se ale asi po delším čase zbláznil. Jednou jsem mu to tam dokonce i luxoval. (smích)

Vedle Ondřeje vnímám i důležitou roli Mariána Slávky. Je to už nějaký patek, co je zpátky v kapele. Co vás tehdy dalo znovu dohromady?

Dano: Myslím, že si uvědomil, kudy cesta nevede. V roce 2002, dva týdny po vydání desky "Dlhé Diely/TU", od nás odešel do první ligy popu (Tásler, Müller). My jsme za těch dvanáct let bez něj cosi vybudovali. On to viděl a doslova naskočil do našeho auta ve chvíli, kdy zřejmě zjistil, že chce dělat autorskou hudbu. Hodně se od nás učí, vydal sólovku, oženil se a má dítě. Ty dvě poslední věci nemá samozřejmě od nás, v tomhle jsme nezkušení. Rád s ním hraju, je originální. Navíc jsme ho donutili hrát na klavír, díky čemuž se stal i spoluautorem nových písniček.

Shina: Jeho návratu v tom roce 2014 pomohly v podstatě dvě věci. Organizátor jednoho festivalu chtěl, abychom vystoupili s hostem, a Marián se v té chvíli akorát rozešel s Katarziou, takže přestal hrát i v její skupině. Jeho autorský podíl začal být doopravdy velmi významný už na albu "Divoko", na něž složil na piano ty nejambicióznější a možná i nejlepší písně. Na novinku samozřejmě taktéž přispěl svými skladbami. Jsou takové epické - toto slovo se tu teď hodí. Pak se mi ještě na Mariánově tvorbě líbí, že dokáže do těch kompozic dodat pozoruhodné detaily. Zničehonic tam u kláves, po všech těch odehraných hodinách vytáhne nějakou vyhrávku a je to úplně perfektní. Dokonce to někdy tu píseň úplně nadefinuje. Dělá to zcela intuitivně, dalo by se říci až geniálně.

Tématem "Mauny" je ticho coby lék v uspěchané současnosti. Kudy k němu vedla cesta?

Dano: Shina stanovila datum vydání a téma/název úplně na začátku, ještě jsme ani pořádně neměli hudbu. Termín a obsah/myšlenka jsou dvě zásadní věci, které nám startují tah na bránu. To ale neznamená, že mezi deskami nic neděláme. Vše vytváříme tak, že od chvíle, kdy padnou tyto dvě informace, začínáme zpracovávat to, co máme mezitím zažité. Toto jsem se naučil od Shiny.

Shina: Vymyslel to vlastně Dano. Jednoho dne prostě řekl, že tématem toho dalšího alba bude ticho. Já jsem si říkala, že to je dobrá blbost. Potom jsem nad tím ale začala trošku rozmýšlet a zjistila jsem, že se touto oblastí vlastně už nějaký ten čas taky zaobírám. Jde hlavně o to, co máme v hlavách. Nejde ani tak o ten hluk, který je okolo nás, to by se ještě dalo nějak zorganizovat a vybavit. Člověk si vždy může najít nějaké tiché místo, na kterém může strávit čas, ale až na tom tichém místě teprve zjistí, zda může sám se sebou vydržet, nebo ne. Je to vlastně zvláštní, že se necháme ovlivňovat něčím, co se nám v hlavě neustále přehrává jako obehraná deska - různé scénáře, představy, výčitky, strachy, stále dokola. A je to o to zvláštnější, že některé situace jsou v našich životech úplně v pohodě, vlastně se nám nic až tak hrozného neděje. Ale když se podíváme na obsah toho, co nám běží v myšlenkách, vypadá to jako nějaký horor. A mě zajímá, jak se propracovat k tomu tichu, které by provázelo ten život, který je většinu toho času vlastně úplně OK. Anebo by mohl být mnohem lepší, kdybychom neposlouchali ty neustálé nářky, které nám v hlavě probíhají.

Nebylo to nastavení termínu vydání alba drobet šibeniční? Mnoho hudebníků oproti tomu třeba říká, že určitý tlak jim ve finále pomáhá. Máte to tak též?

Dano: Tlak nám nepomáhá, jsme dosti plánovití, ale vesmír a naše okolí nejsou, ty si z nás dělají srandu a nahrnou nám v čase dokončovaní desky všelijaké jiné rozptýlení, abychom se náhodou nenudili. Ale zvládli jsme to, myslím, bravurně.

Není problém toho tématu v tom, že je snazší vše vyřešit ve virtuálním světě než se potkat v reálu a vše si vyříkat? Jaký máte vztah k sociálním sítím a tak?

Dano: Já mám k sociálním sítím takový vztah, že jsem si na měsíce příprav alba "Mauna" odinstaloval Facebook z mobilu. Teď už ho mám znovu nainstalovaný, neboť je v souvislosti s vydáním a koncerty třeba krmit zvíře jménem propagace. Mám rád obrázky na Instagramu, ale pohledu vlastníma očima na skutečný svět se to nevyrovná.

Shina: Můj vztah k sociálním médiím je pozitivní. Ale my pocházíme ze starého světa, máme tak dobré základy v realitě. Když ale vidím, s jakými problémy se potýkají mladí lidé, vůbec jim to nezávidím. Ta propast, která vzniká mezi jejich soukromou realitou a obrazem, který o sobě vytvářejí na sociálních sítích, ta může být až fatální.