Před rokem jsme mohli zajít do MeetFactory na komorní koncert kanadské artrockové kapely Braids. V jejím čele působí zpěvačka a muzikantka Raphaelle "Ra" Standell-Preston, kterou však baví také taneční hudba. Proto společně s hudebníkem Alexem "Agorem" Kerbym před necelými deseti lety založila skupinu Blue Hawaii. Nezávislý rock v podobě Braids šel do ústraní a vystřídal ho klubový zvuk s vlivy osmdesátkového disca a housu či devadesátkového trip hopu. Ačkoliv Blue Hawaii s poslední nahrávkou "Open Reduction Internal Fixation" z letošního roku nepřekonávají úspěšné album "Tenderness", přinášejí na ní řadu velmi návykových hitů, které zaručeně rozproudí krev v žilách. Prosincové vystoupení v MeetFactory toho bylo jasným důkazem.

Vzhledem k nízké účasti se celý večerní program, který obsahoval ještě další dvě kanadská jména, odehrával ve foyer smíchovského klubu. Na jednu stranu je škoda, že na Blue Hawaii nedorazilo víc lidí, na druhou stranu si alespoň návštěvníci mohli užít příjemnou intimní atmosféru a získat pocit soukromého tanečního večírku.

Vše odstartovala tříčlenná torontská kapela Pick a Piper, která si v Praze odbyla svůj tuzemský koncertní debut. Z velké části se jednalo o bubenickou show prokládanou důmyslnými beaty. Jedna skladba byla i zpívaná, ale vokál příliš nezapadal do konceptu a posluchače mohl spíš rušit. Výsledný dojem byl takový neslaný nemastný, ale na zahájení programu to zas tak špatné nebylo.

Špinavé bubny následoval elegantní zvuk Grahama Van Pelta, kterého jsme mohli slyšet už před rokem, když předskakoval melancholickým Australanům Kllo. Svůj set odstartoval velmi klidným tempem a pracoval se zasněnou atmosférou. Naprosto přirozeně zrychloval tempo a vygradoval ho až do příjemného tanečního rytmu. Jeho ladným a podmanivým beatům propadl snad každý posluchač a šlo o velmi kvalitní vystoupení, přestože po dvaceti minutách muselo skončit.

Chvíli po desáté hodině nastoupili na scénu Blue Hawaii. V té době byl malý prostor celkem normálně osvětlen, Raphaelle však trvala na ztlumení všech světel. Při prvních pár skladbách ještě párkrát poprosila osvětlovače o ztlumení a nadhodila teorii, že lidi raději tančí ve tmě. Když bylo pódium zahalené tak, že z něj prosvítaly jen siluety účinkujících, přidali oba protagonisté na tempu a pořádná taneční party mohla začít.

Alexovi nechyběl cit pro správný rytmus a volbu správně uhlazených beatů. Zvolený setlist byl zábavný a správně vybalancovaný. Raphaelle si užívala každý moment svého vystoupení a často mezi skladbami mluvila k návštěvníkům. Celé to bylo tak příjemně civilní a přátelské. Jako by neexistovala hranice mezi publikem a hudebníky. Blue Hawaii jsou kapelou, která prostě patří na stage, protože na deskách jim chybí patřičná energie. Hrají hudbu, kterou nestačí jen poslouchat. Jejich muzika se musí cítit a je úplně jedno, že hrají jen pro pár návštěvníků v malém prostoru. Pro mě osobně to bylo velmi příjemné koncertní překvapení, které bude stát za to si zopakovat.