Tenkrát na Východě aneb 'Zeď' za železnou oponou

Je zima roku 1979 a v tehdejším Československu vyšel v časopisech Mladý svět a Melodie malý článek o tom, že britská skupina Pink Floyd vydává své další, v pořadí jedenácté album, kolekci s názvem "The Wall" ("Zeď").

A bylo vymalováno. Tato kapela měla totiž širokou základnu i za železnou oponou. Psát Ježíškovi nemělo smysl. V obchodech s gramodeskami by se vám tenkrát maximálně vysmáli. Bylo totiž téměř nemožné legálně sehnat hudební produkci západní provenience. Licenční nahrávky sice vycházely, ale jen párkrát do roka a ještě se značným zpožděním (někdy i několik let) oproti vydáním za hranicemi. To vše z důvodu martyrií okolo schvalování, které doslova a do písmene brzdily inkvizitorské komise soudruhů z politbyra. Ti se snažili dohlížet na to, aby mladí poslouchali jen jimi schválenou hudbu a nerostla z nich ona obávaná závadová mládež.

Každá represe si však najde své skulinky odporu. Tak se hudba začala dovážet, řekněme, nelegálně. Ti šťastnější měli někoho na Západě, kdo jim elpíčka posílal. Těm méně šťastným, ale spořivějším nezbývalo nic jiného než rozbít prasátko a vydat se s rizikem policejních razií na nelegální burzy, kde se tyto tituly daly sehnat. Další (a přiznejme si největší) skupina fanoušků hudby byla odkázána na množení nahrávek přes magnetofonové pásky a kazety. Zahraniční vinyly totiž tenkrát nebyly vůbec levnou záležitostí. Ale pokud jste chtěli mít hezké Vánoce v podobě novinky od Floydů, museli jste vytáhnout na tu dobu neskutečných tisíc korun a vyrazit na zmíněnou burzu i za cenu, že vám policie toto nedostatkové zboží bez náhrady zabaví.

Avšak ten pocit držet v ruce zapečetěné, bílé dvojalbum s motivem zdi byl k nezaplacení. A poslech prvních tónů? Neskutečné. Měl jsem to štěstí se k této desce dostat krátce po jejím vydání, a to díky příbuzným, byť ne na Západě. Pro mě jako desetiletého kluka se otevřel netušený svět. Od provedení ikonického obalu přes zvuková kouzla až po samotný hudební obsah. Ačkoli jsem tuhle britskou formaci již dost dlouho hltal, byl jsem tehdy lapen docela. Zrodila se láska na celý život.

---

Do živého?

Pink Floyd jeli v roce 1977 turné s názvem "In The Flesh" ke svému tehdy poslednímu albu "Animals". Baskytarista a zpěvák Roger Waters, který již pevně třímal vedoucí otěže souboru, se cítil touto šňůrou koncertů značně frustrován. Vztahy v kapele byly silně narušeny, ve své podstatě mezi sebou její členové fungovali již jen na profesionální bázi.

Zároveň se cítili čím dál otrávenější z reakcí publika. To tehdy již nechtělo býti tolik vnímavým jako dříve. Bodejť by ne. Anglii válcoval punk a pro posluchače ovlivněné novým stylem byli dinosauři typu Floydů nudou k uzoufání. A tak se často chodili na jejich koncerty vyřvat a požadovat po nich, aby zahráli "Money", hit z alba "The Dark Side Of The Moon".

A 6. července pohár trpělivosti přetekl. V kanadském Montrealu si právě Waters, znechucen chováním diváků, vyhlédl údajně toho nejvíce rozvášněného fanouška (výpovědi obou aktérů se rozcházejí). Pokynul k němu a vyzval ho, aby přišel blíže k pódiu. Když tak mladík učinil, plivl mu muzikant bezostyšně do tváře.

Byť se Waters snažil za své selhání omluvit už během koncertu, příliš se mu to nedařilo. Svůj incident pak komentoval slovy ve smyslu: "Samotného mě to šokovalo. Byl jsem zcela mimo. Vše mě hrozně štvalo. V tu chvíli jsem si přál, aby mezi kapelou a diváky byla zeď… Možná by si ani nikdo nevšiml, že tam je." Tak nějak se zrodila hlavní myšlenka následujícího alba. K jeho vzniku však vedla ještě velmi klikatá cesta.

---

Dva kohouti na jednom smetišti aneb Vztahy na bodu mrazu

Slovy v nadpisu by se dala popsat tvůrčí atmosféra při tvorbě "Zdi". Waters představil svá dema Davidu Gilmourovi, kytaristovi a zpěvákovi souboru. V podstatě se jednalo o dva nehotové a velmi hrubé koncepty. Jeden obsahoval základy "The Wall", ten druhý Waters v roce 1984 vydal coby své druhé sólové album "The Pros and Cons of Hitch Hiking" (lze na něm vysledovat melodické linky použité právě na "The Wall" i na jejím následném pohrobku "The Final Cut").

Gilmour Watersovi demosnímky vrátil s tím, že nejsou pro skupinu vhodné a že se mu prostě nezdají dobré. Ostatně dnes to může posluchač posoudit sám - zmíněné prvotní nahrávky jsou součástí speciální edice "The Wall" pojmenované jako "Immersion box". Ruku na srdce - asi ani ten nejzarputilejší fanda by nesázel na to, že z těchto demíček vznikne něco, co bude dobývat hitparády (VB 3. místo, USA 6. místo) a ohromí svět. Nakonec kapela, asi pod pohrůžkou, že to Waters vydá sám a sólově, a pravděpodobně i z čistého pudu sebezáchovy, kývla pro první variantu.

A tak se šlo do studia. Nahrávalo se od dubna do listopadu 1979, z daňových důvodů pouze ve studiích na území USA (New York a Los Angeles) a ve Francii. Po dobu natáčení se vztahy počaly ještě více vyhrocovat. Jako první to odnesl klávesista Rick Wright, který si nárokoval být podepsán pod produkcí novinky, jak to ostatně bylo zvykem už od vydání alba "More" (1969), kdy byla v kolonce autoři uvedena celá skupina. Stále více despotického Waterse se tato - z jeho pohledu - nehoráznost dotkla a začal Wrighta osočoval z neinvenční hry. "Však co by také chtěl, do studia nepřinesl ani notu," durdil se principál. A tak, byť je Wright na albu uveden coby hráč na klávesové nástroje, de facto již členem Pink Floyd nebyl a na živém provedení "Zdi" byl na seznamu účinkujících již evidován jen jako nájemný hráč.

Podobný osud měl čekat i Nicka Masona. Proti němu byl pro změnu Gilmour. Ten bubeníka obvinil z neschopnosti zahrát vše podle jeho představ. V tomto případě naštěstí zasáhl Waters. "Připadal jsem si někdy jako lodní kuchař. Velitelé přicházeli na palubu a odcházeli, a když šlo do tuhého, spěchal jsem raději zpět do své kuchyně," komentuje tehdejší situaci při nahrávání samotný Mason. Jeho omezené bubenické limity odnesla oblíbená "Mother", v níž místo něho hraje na bicí bubeník skupiny Toto Jeff Porcano. "Pokud je pro skladbu něco správné a já to nedokážu, tak ať ano," souhlasil vždy přátelský Nick. Na téma možného vyhazovu dodal: "Pravděpodobně jsem si uvědomil, že by mohla existovat možnost: Počkejte, proč ne…"

Jiskřilo to však i mezi samotným Watersem a Gilmourem. Ačkoliv sami sebe utvrzovali v tom, že jejich spolupráce nesmí nikdy skončit, opak byl pravdou. Oba tušili, že pracují na něčem velkém, a tak kladli na sebe i ostatní ty největší nároky. To ovšem neslo i opačné plody snažení. Ať už to byly zmíněné napnelismy vůči Wrightovi a Masonovi nebo stupňující se osobní zarputilost právě mezi Watersem a Gilmourem. Jen velmi zřídka se oba shodli na jednotlivých hudebních linkách či nápadech a naopak velmi často odmítali nahrát to či ono.

I proto například v "One Of My Turn" kytarové sólo nehraje Gilmour, ale na obalu desky neuvedený kytarista Lee Ritenour. Důvodem mělo být to, že hvězdný šestistrunný mág neměl dostatečný nápad. Waters jej nazval neinvenčním (jak jinak?) lenochem. Obdobné to bylo se skladbou "Is There Anybody Out There?" Zde pro změnu Gilmour odmítl nahrát onu známou lyrickou melodii na klasickou kytaru se slovy: "Vložím do toho své prsty, ale nikoli své srdce." Tuto lahůdku tedy nakonec nahrál jím dovedený studiový hráč. Nehledě na to, že je skladba dílem spoluproducenta Boba Ezrina, které si posléze Waters přivlastnil.

Rozkol nastal i se studiem Hipgnosis, jež do té doby tvořilo přebaly jednotlivých desek skupiny. Tým Stroma Thorgersona tak byl nahrazen politickým karikaturistou Geraldem Scarfem. Nutno však dodat, že vizuál "The Wall" patří i tak k ikonickým a nikterak nezaostává za těmi ostatními.

Nahrávka byla úspěšně, byť s bolestmi dotočena. Waters je podepsán na "Zdi" jako výhradní autor všech dvaceti šesti skladeb (a u dalších dvou v živém provedení) s výjimkou třech ("Young Lust", "Comfortable Numb", "Run Like Hell"), na kterých se podílel nebo které napsal Gilmour. S "The Trial" vypomohl zmíněný Ezrin.

Cenou za budoucí úspěch se stalo to, že lidsky se kapela totálně zhroutila. Situace velmi připomínala The Beatles před rozpadem. Vše vyvrcholilo po vydání alba "The Final Cut" (1983), ale to je už jiná kapitola.

---

Další cihla do zdi

Předchozí odstavce byly v podstatě jen o tom, jak hudba vznikala. Ale to, co přesvědčilo ostatní členy k realizaci díla, byl především silný příběh. A ten skutečně "Zeď" nabízela. Sledujeme v něm rockového muzikanta jménem Pink (jméno bylo zvoleno jako narážka na časté otázky redaktorů "Mimochodem, kdo z vás je ten Pink?", které kapela citovala už na albu "Wish You Were Here" v písni "Have A Cigar"). Ten si svými vystoupeními podmaňuje davy. Již v první skladbě "In The Flesh?", která je jakýmsi prologem, je jasný odkaz na koncerty PF - Pink energicky přibíhá na pódium a vyzývá osvětlovače a zvukaře k ještě větší světelné a zvukové show. Stejně tak to ovšem může být odkaz na ozvěny války, neboť frontman citově trpěl ztrátou otce, který padl ve druhé světové válce, a kterého tudíž nikdy nepoznal. Bolestné vzpomínky se po vystoupení, kdy hrdina odpočívá ve svém hotelovém pokoji, plíží do jeho hlavy. Jako jakési médium zde funguje televizor.

Dílo poukazuje na hrůzy zmíněné války, varuje, že nemusí být poslední, neboť svět ovládají bezpáteřní politici. Vše je doplňováno vzpomínkami na dětství bez otce a na příliš ochranářskou a autoritářskou matku. Stranou nezůstala ani škola a učitel, který své žáky z moci své šikanuje. Přitom doma je sám utiskován vlastní ženou, jež je mu navíc nevěrná. To vše se odráží ve vědomí hlavního hrdiny. V příběhu se mihne i nenasytný manažer, který Pinka dopuje injekcemi, aby mohl odehrát koncert. I toto je Watersova přímá zkušenost.

Pinkovo myšleni se postupně mění a vede ho k šílenství. Zároveň je zmatený vším, čeho všeho je schopen (reflexe incidentu v Montrealu?). Vše vede k velmi odvážné a kontroverzní pointě, která ukazuje, jakou moc může mít rocková hvězda a jak ji lze snadno zneužít k manipulaci davů. Nad tím vším se však klene hlavní linie osamění, odcizeni a uzavření člověka před světem. Ve své samotě, v mučivých vzpomínkách a sebepoškozování kolem sebe hlavni hrdina cihlu po cihle staví pomyslnou zeď. Skladby tak představuje jednotlivé cihly do zdi, která Pinka nakonec neprostupně obestoupí.

Hudebně a zvukově se kapela v porovnání s předchozí trojicí alb dost podstatně změnila. Zní moderněji a, řekněme, poplatněji stylům, které tenkrát začaly ovládat éter. Rukopis však, až na výjimky, zůstal zachován. Ve své podstatě zmizely dlouhé plochy a nahradily je přímočařejší písně. Významnou a takřka nezastupitelnou roli hrají rovněž ruchové stěny, které tvoří pojítko mezi skladbami a činí z jednotlivých tracků téměř jednolité pásmo. Doprovodné zvuky ve formě rozhovorů či neodmyslitelného hluku vrtulníku, telefonátů, ozvěn války, přírodních zvuků či přepínání televizních kanálů skupina nasnímala s neuvěřitelnou prostorovou přesností. Tvořily tak, podobně jako u "The Dark Side Of The Moon", neodmyslitelnou součást díla.

První dvě strany na sebe ladně navazují a budí dojem pevného celku. Příběh se rozjíždí po ose "In The Flesh?", "The Thin Ice" po "Mother". Vše vyplňuje ústřední leit motiv celého alba v podání "Another Brick in The Wall" (part 1-3). Tato část graduje skladbami "Young Lust" a expresivním nářkem nad ztracenou láskou "One of my Turns". Zeď je dostavěna rozlučkovým kusem "Goodbye Cruel World".

Zbývající dvě strany jsou rozdrobeny snahou vyprávět příběh do větší hloubky. Kvůli tomu trpí i větší žánrovou roztříštěností ("Is There Anybody Out There?", "Vera", "Bring The Boys Back Home"), zato však nabízí dvojici snad nejsilnějších skladeb alba: "Hey You" a "Comfortable Numb". Zejména druhá jmenovaná je postavena na výtečném kytarovém sólu. Ve skvělé "Nobody Home", která připomene snad veškeré Watersovy bolesti spojené nejen s Pink Floyd, najdeme patrné narážky na Ricka Wrighta či Syda Barreta.

Čtvrtá strana míří přes trojici textově kontroverzních skladeb, kdy si Pink uvědomuje svou sílu a manipuluje davy k fašizujicim a čisticím pochodům městem, během nichž honí ty nepravé/nesprávné občany ("In The Flesh", "Run Like Hell", Waiting For The Worms"), až ke svému velkolepému, téměř muzikálovému velkému finále. Když je hlavní hrdina sám sebou souzen, je do zvuku funebráckeho marše ("The Trial") a postupující zvukové kakofonie stržena vlastní zeď. Dovětek "Outside The Wall" je již jen tečkou za velmi smutným příběhem - jedinec selhává sám před sebou a vykřikuje do světa, v tomto případě hudební formou, svoji niternou bolest.

---

Čekání na červy

Jestliže jsou na studiové verzi "The Wall" Floydi jaksi chudší o postupy známé z předešlých alb, živě to byla znovu ta kapela, na kterou byli fanoušci zvyklí, byť byla na pódiu nástrojově dublována takzvanou zástupnou skupinou, jejíž hráči měli nasazené masky jednotlivých členů originální formace. Zajímavostí je, že "In The Flesh?" společně živě nikdy nehráli. Myšleno samozřejmě na žádném z jednatřicet živých provedení "Zdi", jež se uskutečnila v letech 1980-81 pouze ve čtyřech městech (Los Angeles, New York, Londýn a Dortmund) a zahrnovala vždy jen několik vystoupení v řadě.

Co je na živáku tak jiného oproti studiové verzi? "Is There Anybody Out There?" přináší nádherné mezihry, které na studiovce prostě chyběly. Je to něco, co filmoví fanoušci znají pod pojmem director's cut. Přibyly skladby "What Shall We Do Now?" či opět tak trochu muzikálově pojatá "The Last A Few Bricks", která shrnula veškerá hudební témata a hlavně posloužila k fyzickému dostavění lepenkové zdi. Skladbám v koncertním provedení vévodí Gilmourova kytara podpořena Wrightovými nebesky klenutými varhanami. Ten však, jak bylo zmíněno, byl v tu dobu už jen nájemným hráčem a paradoxně díky tomu, asi jako jediný z Floydů, kteří nesmírně nákladnou show táhli, vydělal nějaké peníze.

Živě bylo představení "The Wall" pojato jako velké rockové divadlo. Doposud největší, jaké mohl rockový fanoušek kdy spatřit. Celá show byla skutečně postavena na fyzické zdi, která se táhla po celé délce pódia. Ta rostla do jedenáctimetrové výšky a téměř padesátimetrové délky. Na začátku show zela ve zdi díra, do které byla zapasována kapela a neodmyslitelné kruhové plátno. Její krajní celistvost narušil při skladbě "In The Flesh?" náraz modelu stíhačky, která proletěla přes celou halu nad hlavami užaslých diváků. A pak už se jen a jen stavělo. Krom animací promítaných na zmíněné plátno a bílé plochy rostoucí zdi došlo třeba na rekvizity ve formě obrovských nafukovacích figurín. Diváci tak mohli vidět postavy učitele, matky či Pinkovy ženy. Nechybělo ani oblíbené prase vyvedené v černé barvě se symbolem překřížených kladiv, které se po "Hey You" přehouplo přes dostavěnou zeď, aby se pátravě ptalo: "Je tam někdo?"

Waters skutečně dotáhl svoji myšlenku do konce. Mezi obecenstvem a diváky stála nepropustná zeď a samotné muzikanty mohli fanoušci ve druhé polovině spatřit jen sporadicky. Představení nenabízelo zeď jen jako bohapusté obrovské promítací plátno. Své roli v příběhu se věnoval především Waters, občas doplňovaný Gilmourem. Překvapivý obraz se divákům naskytl při "One Of My Turn" - ze zdi vyjel hotelový pokoj s rozsvícenou lampičkou a funkčním televizorem. Ten pak Pink ve vzteku vyhodí z balkonu dolů na pódium. Jedním z hřebů večera byla skladba "Comfortable Numb". Waters, v bílém plášti v roli lékaře, se snaží dostat Pinka z kolapsu, a vpravuje do jeho zdi povzbuzující injekci. Gilmour se během svého pěveckého partu a následného ikonického sóla objevuje na vrcholu zdi.

Show graduje při defilé kladiv, která představují pochodující fašizující dav a zároveň exekutora, jenž útočí na samotnou Pinkovu ochranu (zeď), která ho nejen chrání, ale zároveň trýzní. Hudební základ "The Trial" již běží z playbacku a ohlušující hřmění řítící se zdi nenechává diváka chladným. Nakonec se objevují samotní Pink Floyd, aby odvyprávěli jakési post scriptum k celému příběhu.

Náklady na zamýšlenou show byly obrovské. Watersovy představy nebraly konců. Na stole byl svého času i návrh, ve kterém by formace přehrála několik představení po sobě na jednom místě - ve své vlastní nafukovací hale ve tvaru červa.

---

Show Must Go On

Watersovo megalomanství pokračovalo. V roce 1982 následoval stejnojmenný film, do kterého režisér Alan Parker obsadil, k jeho nevoli, Boba Geldofa. Je to kontroverzní postava i vůči fanouškům PF. Na druhou stranu je nutné uznat, že jeho ztvárnění Pinka je uvěřitelné a kult kapely ani přes punk-rockové hnutí, jehož byl i Geldof účastníkem, nedehonestuje. Film už jen dokresluje daný příběh. Krom místy lehce pozměněných aranží obsahuje i skladbu "When The Tigers Broke Free", která se pro svou délku na "Zdi" neobjevila. V té době rovněž začaly prosakovat spekulace, že "The Wall" mělo původně vyjít jako trojalbum a že následující "The Final Cut" bude jeho dovětkem. Z mého pohledu je škoda, že ten risk s trojalbem vydavatelská firma nezkusila. Vzhledem k tomu, že trojalb v historii pop music příliš nevyšlo, by to však zřejmě byl risk i pro samotné dílo.

Roger Waters si soudně vymínil, že jeho dílo nebude nikterak interpretováno ostatními členy skupiny. Následní Pink Floyd z něj hráli pouze čtyři kusy, zato bývalý pricipál a kreativec si usurpoval celou "Zeď" ke svým politickým proklamacím. Při bourání berlínské zdi (21. 7. 1990) to bylo ještě v pořádku a hájilo to ducha celého díla, ty další aktivity ale stále více tlačily na pilu politických proklamací a byly už trochu kontroverzní. A Pinkův příběh? Ten již šel stranou.

I v současné době toto dílo stále táhne generace fanoušků. V Praze bylo možné vidět "Zeď" v kompletním provedeni čtyřikrát, pokaždé v trochu jiné interpretaci. Dvakrát ve watersovském perfekcionismu, kdy původní tři plátna z roku 80 nahradil výtečný videomapping připomínající spory Palestina vs. Izrael, jednou v podání The Australian Pink Floyd, během nějž však byla fyzická zeď nahrazena digitálními dotáčkami.

Nejblíže k originálu mělo vedle Waterse překvapivě podání v české provenienci. Filip Benešovský předvedl show přesně podle modelu z roku 1980. Dovolil si přenést představení z náměstí v Žatci do pražské Tipsport areny, kde se tehdy vystřídala hromada českých významných muzikantů (Radim Hladík, Roman Dragoun, Zdeněk Kluka, Michal Malátný a další) včetně syna samotného Watersova syna Harryho, který na klavír odehrál "Nobody Home". Stálo to za to, byť produkce show byla daleko méně okázalá.

---

Příjemně otupělý i nadále

Byly doby, kdy jsem si toto album dlouho nepustil, ale dětství jsem s ním prožil naplno. Poté, co jsem jakž takž získal povědomí o textech, získala "Zeď" na větší váze. S postupnými remastery jsem toužil po jejím prvotním vydání. Z uvedených reedicí totiž nějakým záhadným způsobem zmizely prostorové efekty. Až s tou poslední jsem byl spokojen.

Byť je album jiné než předchozí a ty následující, vnímám je jako něco, čím se chtěl Waters dotknout hvězd. To se mu povedlo, ale bohužel ho to celé smetlo, oddělilo od Pink Floyd a ovlivnilo celou jeho sólovou kariéru. Tato nahrávka inspirovala generace muzikantů a i současnému posluchači má co říci. A nutno dodat, že ve svém stylu morálně nestárne. Snad jen jedinou výjimku činí "Another Brick In The Wall", která se sice stala hitem, ale tak nějak hudebně vybočuje snad vším, co kapela kdy vytvořila. "The Wall" nabízí mnohem větší klenoty, mnohdy i skryté. Hudba Pink Floyd nestárne. Byť je možná někdy trochu línější a své krásy zjevuje postupně, je stále nadčasová. To lze říci i o tomhle albu, plném bolesti a cihel.