Po létu prohřátém jako pečínka se šestice redaktorů musicserveru odchoulila ze svých klubíček před kamny, aby se podělila o své podzimní favority. Toto jsou nahrávky, které by ve vašich aktuálních playlistech neměly chybět. Možná si díky nim uvědomíte, jak barevné toto roční období vlastně je.
Alice Cooper - Welcome To My Nightmare
|
© facebook interpreta Na svetry a roláky mám alergii, představu teplých ponožek, krbu a hrnku teplého čaje bych na stupnici útulnosti a pohody přiřadila k nule a sychravé počasí ve mně obzvláště po ránu vyvolává lehce suicidální sklony. Stručně řečeno: nesnáším podzim a jako jedinou pozitivní věc na něm shledávám pumpkin spice latte.
Z těchto důvodů ve své sbírce nemám ani nic jako desku na
takové to podzimní poslouchání (zato těch letních!). Vzhledem k negativně laděnému úvodu bych mohla vytáhnout něco depresivního, ale to beru jako záležitost celoroční. Přece jenom ale existuje nahrávka, která u mě podzim evokuje. Jen asi ne zrovna ten barevný, lehce melancholický, prosáknutý vůní listí a nostalgií. "Welcome To My Nightmare"
Alice Coopera je podle mě tím pravým soundtrackem pro období, kdy světlo den za dnem slábne a vládu přebírá temnota.
Muzikantova první sólová, dnes již klasická deska zve posluchače do strašidelného hardrockového zámku, kde se koná výstava nočních můr. Pokud se nezaleknete úvodního přivítání, nadchne vás snad exemplář smrtelné "The Black Widow"? Výpravné pojednání o nekrofilní lásce "Cold Ethyl"? Či jízda na rezavé atrakci v opuštěném lunaparku "Years Ago"? A kdo by už byl obludária přesycený, může si dát přestávku v podobě oslavné písně mládeže "Department Of Youth". Zhlédnutí stejnojmenného koncertního filmu je poté samozřejmostí. Přeji pěkný podzim plný hrozivých přeludů a děsů! (Simona Knotková)
© facebook interpreta Na "Verve" se čekalo šest let. Mezitím stihl
Sebastian Plano několik spoluprací, včetně souboru "Everything" s hudbou k počítačovým hrám, který natočil společně s
Benem Lukasem Boysenem.
Kdyby se mu bývale neztratil harddisk, možná by to vlastně byla už jeho čtvrtá sólo nahrávka. Začala vznikat po jeho přestěhování do Berlína, kde zjevně stále funguje ona hudební múza. Ta jej asi navedla k jeho doposud nejkomplexnější desce, na které prim hraje až meditativní hra na klavír ve spojení se smyčcovými party, špetkou elektroniky a vokálních vsuvek (v nichž hlas funguje coby další nástroj).
Od úvodní "Abeyance" tak postupně odkrývá své trumfy - s vlastní precizností proplétá jednotlivé melodické linie, nepřehlédnutá je pak křehká kráska "Dancing Waters", optimismem oplývající "Purples" nebo dojemná uzávěra "Extrema". Vedle prvotních "Arrhythmical Part Of Hearts" a "Impetus" je tedy album "Verve" velkým tvůrčím posunem, který z něj pro tu atmosféru (i pro ten obal) dělá nejčerstvější přírůstek v mé podzimní kolekci. Sebastian jej mimochodem předvede živě i v Praze, konkrétně 10. prosince v Paláci Akropolis. (Dan Hájek)
Různí - Six Feet Under: Everything Ends (soundtrack)
|
© facebook interpreta Když jsem tehdy před čtrnácti lety (!!!) pěl ódy na
soundtrack podzimu roku 2015, netušil jsem, že tahle sbírka
optimisticky melancholických písní se stane mým soundtrackem podzimu 2006 a vlastně všech podzimů následujících. Fakt, nekecám. Existuje spousta alb, která jsem na tomhle serveru vychválil do nebe, a už si je pak nikdy nepustil, bez "Everything Ends" si ale září, říjen ani listopad představit nedokážu.
Zkuste to udělat jako já - vyrazte s touhle deskou v uších na procházku v okamžiku, kdy končí krásný podzimní den. Slunce prosvětluje oranžové a žluté listy, stromy vrhají stíny dlouhé tak, že nevidíte jejich konec, a k tomu vám zpívá pohodová
Nina Simone nebo rozpustilí
Phoenix. Pak se o slovo začne hlásit noc, to je ta pravá chvíle pro staré dobré
Coldplay a starou dobrou
Siu. A když
Death Cab For Cutie spustí svou dokonalou "Transatlanticism", přichází první záchvěv zimy a v očích se zalesknou slzy (to vzpomínáte na někoho blízkého, kdo už s vámi není). Slané kapky odfoukne
studený vítr Arcade Fire, aby vám
Imogen Heap mohla dát políbení na tvář na dobrou noc. No, nebylo to hezké? (David Věžník)
Kylie Minogue - The Abbey Road Sessions
|
© facebook interpreta Podzim nemusí být nutně jen jednou velkou, šedou, mokrou a blátivou depresí. I když mlhavé a sychravé dny nutí zalézt pod deku s hrnkem teplého kakaa a do magiče si pustit podobně laděné tóny, občas tu a tam slunko vykoukne a pak podzim hraje všemi barvami. Taková je i deska popové sympaťačky
Kylie Minogue. Chvíli veselá a hravá a hned zase velmi dojemná a klidná.
V roce 2012 slavila zpěvačka 25 let na hudební scéně a tehdejší rok byl plný různých novinek a překvapení v podobě nových singlů nebo
antiturné, které se zaměřilo na raritní skladby. Vyvrcholením pak byla nová deska
"The Abbey Road Sessions", na níž staré skladby získaly úplně novou orchestrální podobu. Megahit "Can't Get You Out of My Head" zní jako vystřižený z filmů o Jamesi Bondovi, odrhovačka "The Loco-Motion" chytla nový dech díky svižné twistové produkci a dojemností zaujal i nový song "Flower".
Kylie tím ukázala, že její písně nejsou postavené jen na tanečních rytmech a elektronických produkcích, ale že skvěle fungují i v pomalejších a intimnějších polohách. Není tedy náhodou, že kolekce vyšla právě v podzimních měsících. Zkuste si tak to kakao vychutnat právě za doprovodů jejího šeptavého "Slow" nebo krásné "Where the Wild Roses Grow". (Tomáš Navrátil)
© facebook interpreta Podzim přímo volá po něčem melancholičtějším, ale ne přímo zimně beznadějným. A přesně takovou hudbu tvoří
The xx. Jejich táhlé, svůdně tesklivé, kytarové linky říznuté jenom kapičkou electra se přesně hodí k těm momentům, kdy koukáte z okna na to sychravé dění venku a ještě se pořád tak nějak vypořádáváte s faktem, že je dřív tma.
Jenže stejně jako na desce, jež má tendenci stáčet myšlenky do minulosti, která zrovna nehřála, se světlo průběžně vrací, jen si člověk musí dávat více pozor, aby mu neuniklo. Protože když se na "Coexist" podíváte se sedmiletým odstupem času, zjistíte, že oproti černobílému eponymnímu debutu nabízí barvitější a palčivější mozaiku. Ona jen ta očekávání možná tenkrát mířila příliš vysoko. Kapela na desce koexistuje tak krásně tajemně a svůj minimalistický indie pop přizdobí jen příležitostně. O to silněji naskočí z hypnotického steeldrumu v "Reunion" husí kůže. Albová dvojka značí pro formaci upevnění svého rukopisu a mezikrok před citlivým samplováním a bohatšími aranžemi, které nabídlo "I See You". Doporučuji a mačkám slzičku v oku. (David Böhm)
© facebook interpreta Ačkoliv letos slaví desetileté výročí přelomová deska "Hospice", já si od americké indierockové kapely
The Antlers mnohem víc oblíbil introspektivní album "Familiars" z roku 2014. Podzim sice svádí k zachmuřené melancholii, ale dává prostor k přemýšlení, což je přesně to, co od The Antlers, potažmo od frontmana Petera Silbermana dostaneme.
Tahle nahrávka je vlastně takové zhudebněné babí léto. Ukrývá perfektní atmosféru s veskrze pozitivní náladou, leč někdy je komplikovanější a vyžaduje bedlivý poslech. Dlouhé skladby nabízejí nejenom rozvleklé tempo, ale také širokou škálu hudebních nástrojů, mezi nimiž je tím nejcharakterističtějším jednoznačně lesní roh. Do toho všeho (občas notně teatrálně) zpívá Silberman a dává naplno průchod svým emocím. Rekapituluje svůj život, pozastavuje se nad vlastními nejistotami, ale také se optimisticky smiřuje se sebou samotným. Myslím, že by to měl jednou za čas udělat každý z nás. Podzim s The Antlers v uších k tomu přímo vybízí! (Jaroslav Hrách)
