Teenage Fanclub patří ke skupinám, ke kterým často rádi jejich fans přidávají přívlastek "kultovní". V tomto případě to do normální řeči převedeno znamená, že kvality skupiny přesahují několikanásobně její popularitu. Pokud je mi známo, tak i ve svém prostředí nikdy nepatřila k všeobecně ultraznámým spolkům, a neděláte si snad iluze, že u nás je to s nimi v tomto směru lepší, že ne? Aby toho nebylo málo, je jejich výběr (toho nejlepšího?...) - opatřený mimochodem velmi vtipným jménem - skryt za poněkud mystifikačně rozšířeným názvem. A nebudu to dlouho oddalovat - asi se nebudu příliš mýlit, když vyslovím hypotézu, že ani po téhle desce se řady fanoušků významně nerozšíří.

Tím nechci rozhodně říct, že by byla úplně špatná. Navíc nejsem žádným detailním znalcem tvorby téhle skotské party z Glasgowa, ale když posloucháte jejich nový výběr, nutně vás (máte-li alespoň kapku soudnosti) musí dřív či později napadnout hříšná myšlenka, jestli opravdu nemají na skladě nic lepšího. Většinu zde zařazených písniček bych totiž s klidným svědomím opatřil onou profláklou nálepkou "neurazí, ale ani nenadchne". Jsou milé, ale k superlativům sáhnete sotva. A propos - písničky. Právě v momentě, kdy se skupina snaží o příjemnou, neagresivní písničku, nejčastěji zapadá do šedivého průměru, protože silné melodické nápady tu zkrátka většinou chybějí a vše je pak doháněno citlivou instrumentací, profesionálně provedenými aranžemi a procítěným podáním. Někdy to stačí, někdy je to málo, ale na podstatě to nic nemění. Přerod původně indie kytarovky v poprockový mainstream se prostě nedaří už od druhé poloviny devadesátých let a tahle kolekce to znovu jasně připomíná. Což ovšem nebrání tomu, abychom toto album nechápali jako bezambiciozní oddechovou kulisu. Za tohoto předpokladu plní svou roli docela dobře.

Tomu, že za výsledkem nestojí skladatelská bezradnost, ale vyrovnaný záměr, by napovídaly i dosud nevydané novinky, které cédéčko obsahuje hned tři. Všechny se totiž nesou v duchu rezignace na hru na umění a patří tak k tomu nejlepšímu, co tu lze vůbec nalézt. Neokázalé, příjemně jednoduché a tudíž ne hloupé, melodické, trochu jakoby vypadlé ze šedesátých či počátku sedmdesátých let. Připomínají tak třeba Velvet Underground v jejich pozdějším období. Patrné je to hlavně, když si je naprogramujete zvlášť od ostatních. Což svědčí o dalším mínusu alba - že totiž jednotlivé skladby jsou na disk nasázeny bez viditelného smyslu či logiky. Přitom třeba řazení chronologické by v tomto případě celkovému vyznění nahrávek bez debaty prospělo.

Vrátím se obloukem k úvodu - to album nestojí za nějaké vychvalování, ale na druhou stranu je až moc dobré, než aby se dalo jednoznačně smést ze stolu. Ze všeho nejvíc je asi nijaké, neprovokuje ani neuspává. Díky novinkám je ovšem také samo nadějí, že příště by tomu mohlo být jinak.