Ariana Grande. 153 cm. Hlas (a podpatky) jako hrom. Culík Culíkovič Culikovskij neboli fakt mohutný ohon ve vlasech. Módní ikona. Idol milionů fanoušků a hlavně fanynek na celém světě. Oblíbenkyně rodičů, protože je to celkem důstojná děva duševně nezávadná pro jejich děti. Roztomilá osoba s poněkud komplikovanější osobností. Zpěvačka s obstojným repertoárem, která ale budí dojem, jako by si pořád to úplně nejlepší album schovávala na později. To jsou jen střípky z toho, co vás napadne, když na vás odněkud vybafne její jméno.

Různé verze Ariany Grande - rozuměj dívky ve vysokých kozačkách a s dlouhatánskými culíky - se hemžily už ten večer i mimo O2 arenu, standardně vypadající návštěvníci koncertu se dali identifikovat podle průhledných batohů, kabelek a obyčejných svačinových sáčků, jejichž obsah mohli ostatní řádně prošmírovat. Počet malých návštěvníků akce byl obrovský. Kam se podíváš, všude nějaké to škvrně. Právě se škvrňaty je spojeno něco, co jsem na koncertě ještě nezažila (a že jsem tedy na "pár koncertech" byla): solidaritu. V sektoru stání se děti (samozřejmě spolu s rodiči) buď velkoryse pouštěly blíže k pódiu, nebo se aspoň vysazovaly na ramena nejen svých otců či matek, ale i naprosto cizích lidí (hlavně tedy děvčat). Pódium totiž nebylo zrovna moc vysoko, projekční plachty si zpěvačka přivezla také nějak podezřele malé.

Dopředu si ujasněme toto: nebyl to vůbec špatný koncert. Každý si však z pražské zastávky turné "Sweetener" určitě odnesl nějaké to "ale", které mu zabránilo dát celé show maximální hodnocení. Jedním z hlavních problémů, který můžeme považovat za ultimátní kazič celého večera, bylo špatné nazvučení samotné hlavní hrdinky. Což je nesmírně frustrující. Jdete na gig, který má táhnout hlavně zpěv, a ten sice slyšíte, ale v neuvěřitelně znetvořené variantě. Kdyby byla Grande průměrná vokalistka, skončilo by vystoupení naprostým fiaskem. To naštěstí není její případ, takže i přes zoufalý zvuk šlo pořád ještě poznat, že je to zpěvačka - a nebojme se použít toto velké slovo - fenomenální. I naživo zpívá s grandiózní lehkostí a jistotou, tu a tam dokáže mile překvapit lehce pozměněnou melodií a ještě u toho neustále tančí a po lecčems leze. Ale něco ze strany zvukové techniky prostě fungovalo špatně, vokál byl jednoduše příliš nahlas, prostě bída.

Nejenže nebylo moc rozumět textům songů a home videu křivozubé malé Ariany, ale ona ještě i minimálně polovina jediného zpěvaččina proslovu zanikla ve zdrcujícím vibračním třeskotu (jestli pochybujete o mých znalostech angličtiny, tak za á: I am an English teacher, a za bé: už během proslovu se kolem mě začalo vzduchem šířit "Co říkala?!", popřípadě "What did she say?"). Ona teda nic světoborného zrovna neříkala, ale zamrzelo to. Zpěvačka moc hovorná nebyla, žádné řeči o kráse naší metropole, kouzlu našeho piva nebo takové ty běžné průpovídky nezazněly (asi je to i dobře, stejně to těm hudebníkům nikdy moc nevěřím). Všem byl ale obsah sdělení buřt, proslov byl odměněn nelidským řevem a už se rychle jelo dál, žádný čas na fonetický rozbor anglického speeche nezbyl.

Tempo celé show bylo rychlé, nezazněla vlastně ani žádná pořádná balada, během které by si možná zvukař konečně uvědomil, že Grande se svou silou hlasu fakt nepotřebuje mít vokál na stoprocentní hlasitost, a konečně by tak diváctvo bylo obšťastněno talentem floridské brunetky v normální kvalitě. Pochopitelně si Ari několikrát zazpívala úplně sólo, ale i tehdy se jí do libozvučného hlasu drásal zvukařský šotek. Ze setlistu nakonec vypadla novinková "Boyfriend", která ani nebyla ničím nahrazena, a tak byl pražský koncert nepatrně kratší. Seznam skladeb byl přesto sestaven poměrně šikovně a mnohé tracky v živé verzi vyloženě rozkvetly ("Bad Idea", "NASA").

Jak se dalo čekat, byl celý průběh večera těžce perfekcionistický, na spontánnosti nebyl v choreografii vůbec prostor; každičká nanosekunda byla něčím zaplněna a zdálo se, že i do puntíku promyšlena. Na jednu stranu je to přístup zodpovědný, ba až chvályhodný, na tu druhou ale vystoupení ztratilo kus duše a to byla právě ta přidaná hodnota, která akci chyběla. Vše bylo uhlazené, dokonalé, místy až formální; opravdu to bylo chvilkami něco jako decentní párty princezny Ari v podzámčí.

Speciální zmínku si zaslouží vskutku překrásné projekce a celkové řešení stage (až na to proklatě nízké pódium), finty se dvěma polokoulemi byly pastvou pro nejedny oči, a když se pak během "Only 1" stal z jedné koule Měsíc, pod kterým Grande srdceryvně pěla, byl to jeden z těch já-budu-brečet momentů. Ohlušující ryk se dostavil po každém songu, kdyby se ale měřily decibely, tak to jednoznačně vyhrají "No Tears Left To Cry" s milou deštníkovou choreografií, silná "Dangerous Woman" nebo sice neuvěřitelně hlasitá, ale svým způsobem kouzelná "Break Free". A co jiného mohlo celý večer zakončit než dojemná a zároveň rozverná "Thank U, Next", na jejímž konci uspořádala Grande s duhovou vlajkou v ruce takovou soukromou gay pride.

Asi nejlépe popsala celý zážitek malá dívenka s úhledným arianovským culíkem, kterou její taťka nesl po koncertě na svých ramenou (a byl zřejmě donucen na sebe navléknout růžové tričko s nápisem "thank u, next", které mu končilo někde nad pupkem). Na otcovu obligátní otázku "Tak co, beruško, jak se ti to líbilo?" odpověděla mladá slečna poněkud nepřítomně: "Ale jooo, bylo to dobrý." Aniž by to věděla, popsala první pražskou návštěvu Ariany Grande docela přesně.