Honzo, začnu netradičně. Jak pečuješ o svůj charismatický rokenrolový hlas?

Honza: Momentálně blbě. Měli jsme natáčení v lese - čtyři nočky. Tam jsem ofoukl a není to úplně dobrý, ale to se přeprcne.

Vojta: Musíš to přeřvat nebo přechlastat.

Honza: Vykloktám si Jackem a bude to dobrý. (smích) To je jediná záchrana.

Jak vás vlastně napadl koncept společného a zároveň soupeřivého turné s Vees?

Vojta: Věděli jsme, že chceme jet turné s nimi, protože se s nimi známe dlouho a přišlo nám, že na ně taky nechodí moc lidi, takže bychom si nemuseli navzájem závidět. (smích) Jsme na tom podobně bídně, a když jsme se domlouvali, kdo bude hrát první a kdo druhej, přišlo nám neadekvátní, aby jedna kapela byla předkapelou tý druhý. První nápad byl, že se budeme každý koncert střídat a jednou začnem my a podruhý Vees, ale pak nás napadlo, že bychom mohli postavit obě nástrojovky naráz a střídat se třeba po třech písničkách. Takový kolový systém. Jako v boxu! Z toho pak vzešel celý Rock Off koncept. Navíc to otvíralo možnost hrát i najednou - obě kapely naráz. Samozřejmě stejnou písničku! (úsměv) Vždycky jsem si chtěl zahrát koncert se dvěma bubeníkama. Tak teď jsme měli dvakrát úplně všechno!

O výsledku rozhodovali fanoušci svým aplausem. Vyšel vždy z klání vítěz?

Honza: Když jsme hráli poprvé společně ve Zlíně, vidělo koncert sedm platících diváků. Bylo tak těžký zjistit, kdo vyhrál. (smích)

Vojta: Myslím, že vyhráli diváci, že přišli a že jeli a nepřestali tancovat. (smích)

Honza: Ale uvidíme, kdo dál vyhraje. Tady v Praze pískal Slávek Boura.

Jak jste na něj vlastně přišli?

Honza: Boxerský rozhodčí/moderátor je vlastně speciální disciplína. Původně jsme si mysleli, že by to mohl moderovat Vichnar nebo Záruba, ale když vidíš to MMA a UFC, tak tam jsou ty rozhodčí strašně přehnaný! Jedou, hulákaj a vlastně dost dělaj' tu show... Tak jsme si vzpomněli na Slávka, kterej se nám tak trochu vrátil do povědomí díky svojí pašerácký kauze.

Vojta: Vlastně to napadlo bubeníka Pepu a nám se hned vybavily ty Slávkovy legendární pořady, jako bylo "Rande" nebo "Vabank". Slávek byl produkt hodně nabušený moderátorský školy. Moderuje brutálně energicky, vlastně na hranici lidských možností. Je prostě strašně moc!

Honza: Jeho nebylo nikdy málo...

Vojta: Jo! Ale těchhle přehnanejch moderátorů, který do toho pořádně šlapou, málo je. To je samej uhlazenej Eben, a nikdo, kdo za to dokáže pořádně vzít. Díval jsem se pak radši ještě jednou na to MMA, jestli jsme to nepřeťápli, ale i se Slávkem jsme pořád na 50 % toho, co dělaj' oni.

Vsadili jste se mezi sebou jako kapely?

Honza: Vždy to bylo tak, že vyhraje ten, komu se nepodaří dorazit po koncertě na hotel a bude spát jinde.

Vojta: V Budějicích jsme tím pádem dost vyhráli.

Honza: Jo, Budějovice byly dobrý. To byl jeden z koncertů, kam přišli lidi.

Titulujete se jako legendy prázdných sálů. Koho to napadlo?

Vojta: To napadlo Martina Šimrala, fotografa, který chodí na naše vystoupení, a snažil se tak nalákat lidi do Mělníku na koncert, který spolupořádal.

Honza: Moc mu to nevyšlo, protože bylo poměrně nasekáno.

Vojta: V malinkým klubíku, velkým jako tato backstage, bylo sto lidí. Tady mu to nevyšlo. Ale aspoň jsme něčeho legendy.

Honza: A Vees jsou zase třináct let neobjevení matadoři jednoho hitu, který je neproslavil.

Venku máte druhé EP "... and TH!S is our SH!T". V čem to bylo jiné než před rokem, kdy jste vydávali první část "We are TH!S..."?

Honza: Tím, že tam jsou jiné písničky. (smích) Předtím to bylo vůbec naše první nahrávání ve studiu. Teď jsme už věděli, co to obnáší, a snažili se tak s tím trochu pracovat.

Vojta: Na začátku jsme si mysleli, že to bude jiný, že to stihneme mnohem rychlejc a že to stihneme s menším úsilím, ale nakonec jsme to druhý EPčko dělali snad ještě dýl. Všichni pracujeme a Vilda Béreš se Stevem Walschem víc dělají filmovou muziku a joby do reklam. Nás měli jako takovou bokovku.

Honza: Sladit tyhle věci dohromady bylo časově náročný. Chodil jsem zpívat na hodinu, pak třeba za týden, takže se to tak protáhlo. Ale musím říct, že nám to vyhovuje, na rozdíl od toho, kdy se musíš na týden zavřít do studia a tam něco vypotit. Ta představa nás trochu svazuje. Ale uvidíme, až to zkusíme, jestli se za ten týden nepozabíjíme. Myslím si, že to musí být úmorný. Ale tím, že nám kluci vyšli vstříc a dělali jsme to u nich ve studiu, nemuseli jsme si nic rezervovat - kdykoliv tam měli okýnko, tak se to udělat dalo.

Netoužili jste po změně producentů? Nebo už to bylo daný tím, že vám dělali první část?

Honza: Strašně nám pomohli se zvukem. A taky jsme chtěli zachovat určitou konzistenci dvou EP, tak dávalo smysl dělat to s nimi.

Vojta: Materiál na obě ty desky vznikl vlastně ve stejné době. Písničky jsme napsali během dvou tří měsíců, takže jsou z jednoho vrhu, ale nechtěli jsme je dělat všechny zároveň, protože bychom je točili ještě dneska. Rozdělit naše první album na dvě EPčka byl nápad právě kluků producentů. Dobře odhadli, že naše muzikantská zkušenost není tak velká, abychom to dali najednou.

První EP bylo splnění vašeho snu. To druhé je pro vás co?

Honza: Splnění snu je spíš dokončení celého materiálu. Uzavření pomyslné první etapy, kdy jsme dvěma EPčky vydali jeden celek.

Vojta: Já tak cítím i ten dnešek, protože je to LMB a samostatný koncert (rozhovor se uskutečnil před koncertem v LMB a vyvrcholením Rock Off Tour s Vees - pozn. red.). Jednou jsme tu hráli a předskakovali Viktorovi Dykovi a vždy jsem tu chtěl hrát, už kvůli tomu kulatému pódiu. Nechtěli jsme tu dělat křty, protože nám to přišlo všední, ale zahrát si tu koncert, to je sen. Dali jsme vlastně lidem naši vizitku - první album -, ale teď se teprve ukáže co dál, teď to teprve začíná. Dokážeme na to navázat aspoň na stejným levelu? Dokážeme to někam posunout? To mě zajímá. Teď se teprv ukáže, jestli jsme kapela. Jestli máme šanci přežít sami sebe do nějakýho důstojnýho věku, nebo jsme kapela jedný desky.

Honza: Se podívej na Vítkovo kvarteto, jezdí s jednou deskou už třicet let a taky to funguje. (smích)

Co vlastně bylo impulsem, že jste si začali skládat vlastní písničky? Šňůra s Wohnouty? Proč to nešlo dřív?

Honza: Ono to šlo, ale neměli jsme nic, co by nás k tomu pořádně dostrčilo.

Vojta: Byli jsme zaseklí, říkali jsme si, že to nebudeme hrotit, že budeme hrát covery. Bavilo nás to, co bylo, a nic jiného jsme nepotřebovali.

Honza: Diskuze samozřejmě probíhaly.

Vojta: Nikdo z nás nemá za cíl bořit davy na stadiónech, proto jsme potřebovali pokopnout, takže to logicky muselo vzniknout impulsem z vnějšku. A tehdy přišli Wohnouti.

Skladby na EPčka vznikly před třemi lety. Za tu dobu jste určitě napsali i něco nového. Neuvažovali jste, že byste na desky zařadili novější materiál?

Vojta: Potřebovali jsme se zbavit těch, co hrajeme. Teď teprve za nimi můžeme udělat pomyslnou čáru a se věnovat dalším - novejm. Minulý rok jsme hráli sedmdesát koncertů, což není úplně málo, a tím, že všichni pracujeme, nám to zabralo hodně času. Do toho všeho skládat nový věci už prostě nebylo vůbec možný. Ale spíš jsme se jich psychicky chtěli zbavit, než se pouštět do novejch. V hlavě máš, že se toto všechno musí nahrát, tamto dodělat... Prostě jdeme náročnou a pomalou cestou k průměrnému cíli, jak se říká. (smích)

Co bylo na vzniku obou EP nejtěžší?

Vojta: Nejtěžší bylo dostat Melicha do studia. Vzbudit ho ráno. Vlastně to zvládnout i s nabitým letním programem, kdy se to křížilo s tím, že si věci odvezeš do studia, za chvíli si je zase vezeš pryč někam do pr*ele hrát. Ale jinak to šlo jako po másle. (úsměv)

Honza: Máme vizi nových věcí, ale teď ještě nebyl prostor se k nim dostat. Chtěli bychom vyjet někam na týden, vytáhnout si šuplíkové věci a dát to dohromady.

Máte hodně šuplíkovek?

Vojta: Něco tam je. Myslím, že se podaří, že pojedeme s Melichem ve dvou někam na víkend a pak toho bude víc hotovýho. Máme ne úplně standardní rytmus tvorby... vlastně celkově tak trochu bojujem s rytmem. (smích) Ale nevím, jestli je to normální, co se přístupu týče, i v případě jiných kapel. My jsme moc ani nečekali, že budeme hrát tak, jak jsme hráli minulý rok, byli jsme překvapený. Měli jsme nabookovaný malý festivaly, ale před začátkem léta se začaly ozývat větší akce jako RFP, Sázavafest, Colours, do toho REC.stage a najednou jsme měli na Colours dva koncerty, takže jsme sami překvapení z toho, že je o nás zájem. I když nadále zůstáváme legendami prázdných sálů. (smích)

Krom prázdných sálů jste zažili i plný sál - přesně před rokem jste předskakovali Franz Ferdinand. Jak na to vzpomínáte?

Honza: Vzpomínám na to hodně stěží. Ne že bych na ten koncert zapomněl, ale jde spíš o to, že po tom už jsme měli tolik dalších vystoupení, že se to už zastínilo dalšími věcmi a utopilo se to.

Vojta: Bylo to super! Nejdřív nám bylo trochu žinantní jít za nimi a klepat a říkat jim: "Ahoj, my jsme ta předkapela." Přišlo nám to takový blbý. Nakonec to dilema za nás vyřešil jejich frontman Alex Kapranos, kterej přišel do naší šatny nás pozdravit.

Honza: Jemu to blbý nebylo. (smích)

Vojta: (smích) Byl strašně milej a bylo to nakonec fakt vřelý setkání.

Honza: Minimálně půlku koncertu pak stál zboku a koukal na náš set.

Vojta: A když pak hráli, tak nám ještě poděkovali před nějakým hitem. Alex řek', ať nám ještě jednou všichni zatleskaj', že jsme byli boží! (úsměv) Pamatovat si, jak se jmenujeme, pro něj bylo jednoduchý, to našinci mají větší problém.

Měnili byste název kapely? Těžko se vyhledává na internetu a sociálních sítích...

Honza: Každý den bych ho změnil. Ale měnili jsme název tolikrát, že se to nedá.

Vojta: My jsme nic lepšího nevymysleli. Neumíme vymýšlet názvy. Takže ne. Můžeme si za to sami. Líbí se mi, že Honza Homola k tomu dodal, že to je zkratka Totální Hovada Ignorující Struny, což je docela výstižný a dá se s tím žít. (smích)

Co jste říkali na to, že objevem roku v Cenách Anděl se stali The Atavists? Je to podobný žánr...

Vojta: Je to bomba. Klukům fandíme. Nikdy jsme spolu zatím ještě nehráli, ale potkali jsme se na Festondě, kdy jsme se zmydlili. Basák Martin Křížek nám říkal, že mu celý život lidi říkají, že vypadá jak Jirka Mádl. Takže kdybychom někde na fesťáku třeba hráli po sobě, v jedný kapele by hrál na basu Vojta Kotek a v druhý Jirka Mádl, což teda fakt hrozně chceš! (smích). Každopádně se nám líbí jejich muzika. Přijdou nám blízký. Adam Krofian je boží kytarista. Takže fandíme a jsme rádi, že dostali Anděla. Je to i známka toho, že rock 'n' roll není mrtvej. Jediný, čeho se bojíme, je to, že teď nějakou dobu žádná další rokenrolová kapela Anděla nedostane, aby ty ceny zůstaly jakože žánrově vyvážený. (smích)

Potěšila by vás obdobná cena?

Vojta: Každá cena potěší. Co si budeme nalhávat, je to dobrý PR. Tvoje muzika se tak dostane i k lidem, který by o ni třeba jinak nezavadili. To je devíza takových cen. Jestli si převezmeš cenu a někde ji máš, je jedno. Ale potěšilo nás, že nás vyhlásili v Reportu v TOP 10 klipech za rok 2018, to bylo milý. Ale nejvíc pro nás asi je, že nás respektujou kolegové, který už tu rockovou káru nějakej ten čas tlačej. Je fajn cejtit, že jsi součást tý scény, že tě berou.

Zpátky k EPčku. Uvedli jste, že do hudby přinášíte něco starýho, což chápu. Co neobvyklého jste konkrétně přinesli na druhé EP?

Honza: To, že tam nejsou žádné synťáky a podobný věci.

Vojta: Ale tak do jedný písničky jsme je nakonec dali.

Honza: Ale není to poznat. (smích) Jinak tam jsou jenom kytary, basa, bicí a zpěv, to je pro mě to hlavní.

Vojto, uvedl jsi, že z těch profesí, co děláš, je hudba je nejvíc. Proč? Je to tím, že máš volnější ruku při tvorbě?

Vojta: Určitě. Nikdo nad tebou nestojí, v divadle je nad tebou režisér, celá ta hra, dramaturgie, jsi v područí toho. Navíc to, že jezdím s kamaráda z dětství a ne s kolegy, který znám díky práci. Ale tohle je mnohem srdcovější, navíc nemůžeš nic moc zkazit. Můžeš pos*at něco v písničce, ale vlastně je to nepřetržitá zábava.