Högni byl namočen v mnoha projektech, nejvíce na sebe ale upozornil v Hjaltalín a během pětiletky v GusGus (včetně desek "Arabian Horse" a "Mexico"), jeho scénická hudba našla uplatnění v divadle i na televizních obrazovkách či ve filmu. Jak sám zmínil během středečního večera v pražské Akropoli, byl i členem techno skupiny, ale nyní se cítí být více skladatelem.

Jeho první sólovka "Two Trains" vyšla u respektovaného labelu Erased Tapes a nabídla hned několik poznávacích rysů - vícehlasy, práci se symfonickými strukturami a vytříbenou elektronikou. O to větší byla očekávání, když pořadatelé koncertu oznámili, že kompozice ze zmíněné "Two Trains" budou odehrány jen se smyčcovým kvartetem.

Sám Högni měl jedno jediné přání, a to aby smyčcový kvartet byl zdejší. Měl tak čas strávit v Praze více času a nechat se Stověžatou okouzlit (i když během večera pak se šibalským úsměvem neopomenul připomenout, že i v Reykjavíku je nádherně). Smyčcovou sekci tvořila čtveřice dam - Terezie Kovalová (violoncello), Petra Böhm (housle), Helena Gerlichová (druhé housle) a Zuzana Kořenová (viola). Terezie se k Högnimu připojila jako první a jejich vzájemná muzikální chemie byla neskutečná. Naprostá souhra (i bez pomocných notových partů).

Högni kromě zpěvu zvládal i dirigování (ve stoje nebo přímo od klavíru, u kterého strávil podstatnou část z celého zhruba hodinu a půl dlouhého představení). Všechna elektronika zůstala mimo scénu a nosné melodie hrály jen smyčce a minimalistický klavír. "Shed Your Skin" tak rázem získala na naléhavosti, až neoblomně dojemné. Naopak vygradovaná "Crash" (umístěná na závěr hlavního bloku) se vrývala pod kůži snad ještě více než úderná elektronická variace ze samotné desky.

Úvod a závěr obstaral jen on sám a jeho klavír. Mazlil se doslova s každým tónem, a když se náhodou spletl, nadhodil vtípek a zmíněnou pasáž odehrál znovu, dokud s ní nebyl spokojen. V těchto chvílích vynikal jeho neobvyklý vokál, který zvládá i překvapivé výšky. Každý z posluchačů si zároveň mohl vytvořit svůj vlastní výklad textů - některá témata stihl Högni přiblížit během krátkých monologů mezi jednotlivými písněmi, často s vtipnými pointami. Třeba takový "Moon Pitcher" díky tomu rázem získal další dimenzi plnou dvojsmyslů. Kontrast mezi melancholickými nápěvy a těmito rozpravami byl občas velmi výrazný, vše ale bylo pevnou součástí radosti ze živého hraní a Högniho bezprostřednosti.

Zhruba v polovině večera pak ukázal ještě svou další zručnost. Od Petry si na chvíli vypůjčil housle (ty jeho prý byly ztraceny/ukradeny kdesi na cestách) a sám se doprovázel ke zpěvu.

První sólové vystoupení tohoto muzikanta v Praze za doprovodu čtyř nadmíru talentovaných dam (které nevykolejil ani okamžik, kdy se jim notové party sesypaly ze stojanů) bylo intenzivním požitkem. Högni a jeho bezprostřednost pomohly vzniku několika nezapomenutelných momentů balancujících na hranách dojemné melancholie a jemu vlastního humoru. Tento chameleon z Reykjavíku je prostě svůj a svůj multitalent předvedl v plné kráse, ke spokojenosti publika, které vše odměňovalo potleskem.