Razorlight měli na to stát se opravdu velkou kapelou. V minulé dékádě hráli na Live 8, předskakovali The Rolling Stones, Queen s Paulem Rodgersem či The Who, bratřili se i s tehdy rostoucími Kasabian a Kaiser Chiefs. Všechno jim hrálo do karet a nechybělo mnoho a dnes by je znalo tolik lidí, kolik jich fandí třeba Snow Patrol.

Jenže pak se něco stalo. V roce 2008 vyšla třetí studiovka "Slipway Fires", která nenaplnila očekávání. Britpop a indie rock své posluchače přesytily a na síle začala nabírat taneční hudba a hip hop. Netrvalo dlouho a skupina se po několika personálních čachrách nakonec úplně odmlčela. Čtvrtá studiovka nakonec vyšla loni. Po deseti letech. A místo intra na ní slyšíte jen hlášku - "Dones mi nové album Razorlight, které nebude stát úplně za hovno!"

Mno, povedlo se. "Olympus Sleeping" je výborná kolekce, jež navazuje na to nejlepší, čím se formace prezentovala v minulosti, a je na ní místo jak pro ryzí kytarové hity, tak pro popovější kousky. Celkově jde ale o album, kterému se bohužel nedostalo tak velké pozornosti, jakou by si zasloužilo.

Naživo ale nic z toho nehrálo roli. Razorlight začali rychle, skoro až punkově a bez jakýchkoliv řečí nebo nějakých velkých pauz pro potlesk si razili cestu dvaadvacetipoložkovým setlistem jako mašina. Civilní hlas frontmana Johnnyho Borrella do mikrofonu spíše řval, než zpíval, a jen co skončila pulpfictionovskou kytarou dobarvená "Keep The Right Profile", už se rozeznívaly tóny nadcházející "Brighton Pier". Mezi staršími a novějšími songy nebyl rozdíl, fungovaly všechny.

Výraznou basou se parádně podařilo vygradovat "Midsummer Girl", v níž se solidně zaplněný Lucerna Music Bar poprvé roztleskal do rytmu, v "Japanrock" jsme zase viděli zpěváka poprvé bez kytary kolem krku. A než uběhla první půlhodinka, měli už Razorlight za sebou celých deset skladeb.

V druhé části vystoupení se dostalo i na pár alternativnější a ne tolik na branku mířících songů, jež koncert krapet zbrzdily, jinak ale skupina hrála tak rychle, až to skoro vypadalo, že to chce mít všechno co nejrychleji za sebou.

Zase je pravda, že ty tam jsou časy, kdy jim pod pódiem křepčilo šedesát tisíc lidí jako tehdy na koncertě s Queen. Ať už se ale myslí ústřední postavy večera prohánělo cokoliv, lahodná hitůvka "America" v závěru byla perfektní tečkou.

A tak jediné, co tomu všemu kazí výsledný dojem, byly tři plastové kelímky, které na pódium během vystoupení hodil někdo z příchozích, jako by snad měl s tím koncertem nějaký problém. Neví o tom někdo něco?