"Dobří holubi se vracejí," chtělo by se říci při pohledu na mladé publikum, které téměř svorně zdvihlo ruku při dotazu, zda už někdy You Me At Six viděli naživo. Nebylo to překvapivé zjištění. Kapela k nám v posledních letech jezdí často, její koncerty jsou vždy výborné a těžko si představit člověka, který z nich odejde s tím, že mu to už stačilo a na příští českou zastávku nezamíří. Proč by to vůbec někdo dělal?

Navíc v situaci, kdy si formace vybírá tak šikovné předkapely. V Lucerna Music Baru to byli v roce 2014 nejprve Deaf Havana, o tři roky později nadějní The Xcerts. Tentokrát udělali dobře ti, kdo se vypravili už na úvodní set Hot Milk. Pop punková naděje z Manchesteru s mladičkou zpěvačkou a kytaristkou v popředí připomněla tvorbu Courage My Love nebo Against The Current a je škoda, že má na Spotify zatím jen jedinou skladbu. Líbezné vokály Han Mee a kytaristy Jima Shawa v kombinaci se skočnou muzikou bychom si rádi zopakovali i doma, koneckonců už tou dobou slušně zaplněný klub vřískal, jako kdyby už hráli headlineři. Tak tady si dejte alespoň video.

Druhý support v podobě Big Spring ale bohužel bavil mnohem méně. Odrůda pop punku, respektive alternativního rocku, jakou pěstují někdejší předskokani Black Foxxes, patří mezi zaměnitelné spolky a i jejich asi půlhodinový set ukázal, že jsou na tom aranžérsky dost mizerně a všechny písničky jim znějí hodně podobně. Navíc ani nazvučení na tom nebylo nejlépe, takže rozumět, o čem svým nepříliš zajímavým vokálem Ollie Loring zpíval, byla docela výzva.

S You Me At Six se ale situace razantně zlepšila. Kapela pálila svými největšími hity hned od začátku, a než se koncert přehoupl do poloviny, už jsme měli za sebou skoro všechny úspěšné singly - nepřekonatelnou "Lived A Live", "Reckless" s vložkou "When We Were Young" od The Killers, dynamickou "Night People", "Fresh Start Fever" s hromadným dřepnutím, "Cold Night", v níž vyprodaný klub jako jeden muž zpíval linku "Say you'll never change" stále dokola, už na Aerodrome festivalu hranou novinku "3AM" a tak dále a tak podobně.

Z formace stříkala energie, a ačkoliv toho frontman mezi písněmi mnoho neřekl, během nich byl v kontaktu s publikem neustále. Texty prožíval celým tělem, dělal na diváky grimasy a dost často i tak trochu škodolibě parodoval nadšení fanynek v prvních řadách a snažil se ho napodobit.

Novinek z nejnovějšího počinu "VI" nezaznělo mnoho, bylo ale dost zřetelné, jak se nálada při popinách "Back Again" a "I O U" proměnila a osmadvacetiletý vegan, který dětství prožil na Kypru, se na chvíli trošku nepřirozeně transformoval do popového idolu, což kapele prostě nesluší. Plně to však vynahradil závěrečný bordel během kompozičně složitějších "Bite My Tongue" a "Room To Breathe", které - ač byly přerušeny odchodem do zákulisí a povinným přivoláním zpět na přídavek - dokázaly do té doby kultivované publikum proměnit v bestie hladové po circle pitech, stage divingu a crowdsurfingu, který si nakonec v závěrečné "Underdog" otestoval i sám Franceschi.

Jedinými skutečnými minusy tak zůstali pouze Big Spring a samotné místo konání. Nejenže bylo ve vyprodaném klubu horko a nedýchatelno, ono tam navíc bylo tolik fanoušků, že nějaké velké skákání a užívaní si hudby bylo až na ten závěr skoro nemožné. Koncert jako takový byl ale opět výborný, což uznala i kapela, když během jednoho prodlouženého tleskání a výskání publikum ztišila s tím, že se nemusí tolik snažit, protože oni mají radost už jen z toho, že na ně fanoušci vůbec přišli. Sympatické gesto, které pak podpořilo ještě zhodnocení show, o níž zpěvák prohlásil, že ji zatím ze všech českých zastávek hodnotí jako nejlepší. Protestovat nebudeme.