Proč bych měl na seriozním internetovém portálu, který se věnuje hudbě, psát o pornofilmech? Něco tak pokleslého snad patří na úplně jiné stránky!? A vůbec, vždyť jsme na hudebním serveru a ne filmovém! Že to má být o soundtracku? Dnešní pornofilmy mají přeci tu nejděsnější hudbu, jaká je snad vůbec myslitelná - pokud se tomu dá vůbec hudba říkat. Dělají ji amatéři, jejichž jedinou kvalifikací je jejich cena a často i vlastnictví levných kláves, na kterých za deštivého odpoledne hudební doprovod zkomponují. Bývaly ale doby, kdy pornofilm nebyl vysmívaným žánrem a hudba k němu opravdu stála za poslech. Byly to doby, kdy se tyto filmy hrály i v normálních kinech a filmoví teoretici si mysleli, že pornografie může být opravdová umělecká výpověď. Raná 70. léta jsou zlatou érou uměleckého porna s velkorozpočtovými filmy jako "Deep Throat", "The Devil In Miss Jones" nebo "Behind The Green Door". (Mimochodem, víte jak se pozná kvalitní pornofilm? Hrají v něm i lidé, kteří jsou po celou dobu filmu oblečení.) Následující dekáda přinesla změnu formátu z velkého plátna na videokazety a následné zmasovění produkce se snižováním rozpočtu na minimum. Výsledkem byl samozřejmě pokles kvality. Video nezabilo jen hvězdy z rozhlasu, ale skončilo i sen o umělecky hodnotném pornu. Ruku v ruce klesala i kvalita hudebního doprovodu.

Na zlaté časy porna nám dnes bohužel nezbývá než jen nostalgicky vzpomínat. Můžete si pouštět staré filmy (které je ale zatraceně těžké sehnat a v televizi je samozřejmě neuvidíte), nebo si pouštět původní hudbu z těchto filmů. No a jaká jiná hudba se k sexuálním hrátkám hodí více než funk? Špinavý, provokativní, sexem nabitý a přesto něžný funk! Jsme v 70. letech a hudbě vládne James Brown, P-Funk a hitové továrny Motown a Stax. Svůdný rytmus, backbeat, kvákavé kytary a trumpety - prostě funk. Nezapomeňte, že 70. léta je období veleúspěšných funkových soundtracků - "Shaft" Isaaca Hayese, "Superfly" Curtise Mayfielda nebo Brownův "Black Caesar". Být v té době filmařem, těžko by vás napadlo, že byste mohli svůj film doplnit něčím jiným než funkem. A být filmařem pornofilmů, tak neváháte už vůbec.

Zatímco zmíněné velké soundtracky k černošským filmům se dočkaly obrovského prodeje, fanoušci hudby k pornofilmům měli dlouhou dobu smůlu. Vydat něco takového na deskách? Nesmysl! Kdo by to kupoval? Později s rozšířením videa jste si mohli hudbu alespoň nahrát na kotoučový magnetofon. Nikoho by ale nenapadlo, že na konci 90. let dosáhne obliba tohoto značně obskurního hudebního žánru takových rozměrů, že budou vycházet specializované kompilace archivní hudby. Ačkoliv po světě vždy chodila hrstka nadšených fanoušků pornofunku, opravdový boom přišel až s úspěchem soundtracku k filmu Paula Thomase Andersona "Boogie Nights". Tento polodokument (1997) se ohlíží po dějinách pornoprůmyslu a hrají v něm i někteří veteráni ze 70. let. "Boogie Nights" jsou však paradoxně znalci a lidmi z branže považovány za příliš moralistický film, který udělal svým hrdinům větší škodu než užitek. To nic nemění na tom, že jeho soundtrack je sexem nabitá podívaná, která znovu oživuje klasické funkové a soulové pecky, k milování jak dělané. Nechybí tu Marvin Gaye, The Commodores nebo Emotions, tedy smetánka soulové scény té doby.

"Boogie Nights" měly takový úspěch, že vydavatelé rychle přispěchali s druhým dílem. To už ale bylo na světě album Dona Argotta, který je hlavní postavou skupiny Pornosonic (viz. jejich stránka). Album "Unreleased 70s Porno Music" oživuje některá hudební témata z pornofilmů zlaté éry. Jednotlivé písně pak slovem doprovází Ron Jeremy - nejzářivější mužská pornohvězda 70. a 80. let osobně. Nejsou to sice autentické dialogy z původních filmů (stejně jako hudba), ale Ronyho hlášky rozhodně stojí za poslech ("a relaxed ass is a happy ass"). O dva roky později vydali Pornosonic další falešný soundtrack k filmu, který nikdy nebyl natočen - "Cream Streets: Music From the Original Unreleased Motion Picture". Názvy jako "Dick Goes Down" nebo "Deep Inside Peach" hovoří za vše. Podobně jako Pornosonic se na módní vlně veze skupina The Pop Porn Band, která natáčí jednu desku za druhou. Ačkoliv nejde o skutečnou hudbu ze 70. let, Pornosonic i Pop Porn Band dokázali vystihnout atmosféru té doby a skoro nepoznáte rozdíl. Navíc se zdá, že vlnu napodobenin budou konečně následovat opravdové autentické nahrávky. Určitým problémem je to, že drtivá většina původních nahrávek už neexistuje a někdy nejsou ani známí její autoři.

V pornofilmech ale samozřejně nezněl jen funk. "Deep Note: Music Of 1970s Adult Cinema" z loňského roku vedle klasických (a původních) groovy kusů přináší i funk-free smyčcové, případně syntezátorové skladby, kde si kýč podává ruku s lacinými exotickými rytmy. Na nosiči pak samozřejmě ožívají i dialogy a znělky z pornoklasiky, jako jsou "Orgasmatron 75" nebo "The X-Orcist".

Fanoušků pornofunku rozhodně není málo. Už mají i svoje vlastní internetové rádio. Jmenuje se Porn Music Radio a celý den hraje přesně to, co od něj očekáváte - tedy sexy funk. A kdo potřebuje důkaz, že pornofunk je opravdu na postupu, ať si poslechne album "In Search Of" od N*E*R*D, kde je celá jedna skladba zkomponovaná jako hudební doprovod k pěkně žhavým orgiím, a to samozřejmě ve starém funky stylu zlatých sedmdesátých.

V 70. letech se zrodil pornoprůmysl i v Evropě a s ním přišli i první místní skladatelé. Evropská škola dává před funkem přednost jazzu, lounge easy listeningu a nabubřelým orchestrálním aranžím. Mezi nejznámější jména patří italský mistr hudby k b-filmům Piero Piccioni (nejslavnějí opus "Camille 2000") a německý klasik obskurnosti Gert Wilden (softporn veledílo "Reportáž ze života školaček" a jeho dvanáct pokračování - k poslechu na výběru toho nejlepšího na albu "The Schulmädchen Report" z roku 1996).

Co dodat na konec? Funkové soundtracky k pornofilmům jsou pořád ještě velmi obskurní záležitost pro fajnšmekry. Shánění raritních (a neskutečně drahých) vinylů se z burz a bazarů přesunulo na internet do výměnných sítí s datovými audioformáty. Jestli máte náladu, zkuste ochutnat i vy. Třeba už to pak nebudete chtít jinak...