Můžete to proklaté "Despacito" nesnášet, jak chcete, ale jedno se mu upřít nedá: dokázalo, že angloamerické publikum je ochotno v masovém měřítku bezvýhradně přijmout píseň v jiném jazyce, než je angličtina. A na opačné straně planety mezitím Rosalía nahrála "El mal querer", jednu z desek roku. Přijměte ji také.
Prodebatovaly se o tom už hodiny, možná i dny. Všechny ty diskusní panely na přehlídkách typu Womex, Womad nebo festivalech jako Colours Of Ostrava (respektive Czech Music Crossroads) nebo Folkové prázdniny (a jejich Kolokvium). Ta otázka zněla vždycky nějak jako:
"Jaká je úloha lidové hudby v dnešním světě?" Nebo:
"Jak má dnešní generace umělců přistupovat ke svým hudebním kořenům?" Odpověď všem diskutujícím přinesla začátkem listopadu
Rosalía se svou druhou deskou "El mal querer".
Rosalía Vila se narodila před pětadvaceti lety v malé katalánské obci Sant Esteve Sesrovires. Už jako malou holku ji zaujalo flamenco, v podstatě
multikulturní mix cikánského, španělského, indického, arabského a židovského hudebně-tanečního umění. Jako větší holku ji pak zaujal pop. A zatímco její loňský debut "Los Ángeles" se drží odkazu spíše toho tradičního pojetí flamenca, letošní nástupce má na to, aby změnil pravidla hry pop music.
Rosalía totiž začíná být pojem. Album nevyšlo na nějakém lokálním katalánském vydavatelství, ale na jednom z největších světových labelů. A jen tak mezitím si jejího talentu začali všímat takoví lidé jako
Dua Lipa,
Pharrell Williams nebo
Arca.
A talent je to nesporný. Tahle
cácorka totiž opravdu umí zpívat. Žánr podává s takovou náloží emocí, že bez sklenky sangríe nemáte moc šancí tu půlhodinu, po kterou vám "El mal querer" bude znít z reproduktorů, ustát.
O emoce jde v tomhle případě na prvním místě. Nahrávka je to totiž koncepční - jedenáct písní vypráví příběh o pochroumaném a nefungujícím vztahu inspirovaný románem "Flamenca" ze 13. století. Každá položka tracklistu je tak zároveň jednou kapitolou, a pokud vládnete jazykem španělským, dostane se vám dalšího rozměru.
I bez španělštiny si ale desku užijete. Neméně důležitou součástí (ne-li tou nejdůležitější) je totiž produkce. Tu obstaral španělský hudebník Pablo Díaz-Reixa, říkající si
El Guincho (remixoval třeba
Björk). A společně s Rosalíí vytvořil neskutečně vzrušující a živočišnou směs prvků lidové hudby a nejmodernějších technologií. (V českých zemích k muzice přistupuje podobně třeba
Jitka Šuranská.) Hutné
dupy a
tlesky, kterými je flamenco charakteristické, jsou tak zasazeny do současného soundu, který se nebojí elektroniky, autotuneu, samplingu, hlubokých basů, zvuku motorů místo bicích ("DE AQUÍ NO SALES") ani přiznané citace
Justina Timberlakea ("BAGDAD").
Necílí přitom výhradně na publikum bezmezně hltající v perexu zmíněné "Despacito".
Rosalía se s tím nemaže a mezi pecky jako "MALAMENTE", "PIENSO EN TU MIRÁ" (což je taková letošní verze "Say It Right"
Nelly Furtado) nebo "DI MI NOMBRE" klidně zařadí (pro běžného fanouška Luise Fonsiho) náročné kusy postavené pouze na smyčcích ("RENIEGO"), jen na kytaře ("PRESO") nebo jen na vokálech ("NANA").
A pak jsou tu ty klipy. Vizuální orgie plné symboliky netřeba víc popisovat, však se podívejte sami. To je prostě jiný level.
Výsledkem toho všeho je pak neuvěřitelně pestrá kolekce skladeb, které znějí jak z jiného světa, a přitom zároveň přinášejí intenzivní a hluboký niterný zážitek. Je to čerstvé, ale zároveň pokorně ctící tradice. Je to nové, ale přitom povědomé. Je to jedna z desek roku. Bez debat.