Začíná být tradicí zvát do Velkého sálu Lucerny hvězdy klavírní a elektronické fúze. Po hostování německého Nilse Frahma ho tentokrát vystřídal jeho kamarád a dlouholetý spolupracovník Ólafur Arnalds. Tito dva umělci se už roky porůznu potkávají ve studiích, kde spolu v podstatě improvizací vytvářejí hudební pochoutky jako "Stare" či "a2". Je to dobrá symbióza, Nilsova jasnější, výraznější a techničtější hra a Arnaldsova pianová něžnost se skvěle doplňují. Podobně oceňovanou ambientní elektroniku ostatně rozjel Arnalds s dánským hudebníkem Janussem Rasmussenem pod hlavičkou projektu Kiasmos.

Když tento islandský talent před lety přesedlal z HC kapely s typickým žánrovým názvem Fighting Shit na klasickou a posléze elektronickou hru na piano, nikdo netušil, že bude jednou vyprodávat světové haly. Ale Arnalds nabízí vzácnou mužskou srdečnost a citlivost. Nebojí se být těžce melancholický, splétat konejšivé melodie či zpomalit skladby na samotnou hranici ticha. Vytváří vítanou paralelní snovou realitu.

Jako malou poctu Praze si na vystoupení oblékl tričko s nápisem "Dvořák" a za potlesk se pokoušel děkovat v češtině. Při turné "All String Attached" je sice obklopen třemi piany, třemi houslisty, cellistou a bubeníkem, ale do koncertu vstoupil sám se snad nejpomalejším klavírním intrem ze svého repertoáru. Bylo jasné, že opravdu nikam nechvátá, a návštěvníci měli jen jedinou možnost jak se naladit, a to kompletně se ztišit též. Vzápětí je však hudebník vtáhl do hry, když je požádal o zazpívání táhlého tónu. A Lucerna s překvapením vydala čistý, krásný zvuk, který Arnalds okamžitě zakomponoval do aranží. Odměnou všem pak byla známá "Only The Winds", jejíž křehkou a zranitelnou náladu podtrhl dozvukem rozbitých houslí.

Aby se publikum při jeho výpravách do hlubin duše snad nenudilo, doplňuje Islanďan svou performance o pár rafinovaných vychytávek. Společně s hlavním pianem snesli do starého pražského podzemí (bez výtahu!) i další dva kousky s otevřenou mechanikou. Hudebník je dálkově ovládá pionýrským algoritmem STRATUS, a tak vidíte kobylky rozkmitávat struny v propracovaném sledu za hlavním pianem. Do toho je koncert doplněn pečlivým skládáním světla, na klavírní přednes netypickým - světelné stěny, mlžné sloupy a tvarovaná diodová vlákna. Každá skladba tak má svůj unikátní světelný scénář.

Arnalds přijel představit svou čerstvou albovou novinku "Re:member", což definovalo páteční koncert jako velmi pomalou, chvílemi téměř až unylou jízdu, na kterou bylo potřeba se adekvátně vnitřně ztišit. Jako první zazněla titulní skladba a následně instrumentální verze "Unfold". Ač introvert, prokládal pianista večer vtipnými glosami ve stylu stand up comedy.

V některých písních hrál vždy jen jeden umělec v daném okamžiku a hráči si vzájemně improvizací předávali motivy. Připomínalo to storytelling, kdy jeden mluví a ostatní naslouchají. Hodně se pracovalo i s tichem jako prvkem napětí a některé momenty byly tak křehké, že předání vyžadovalo velkou citlivost a přesnost.

Kdo přišel na Arnaldsovy srdce zahřívající kompozice z dřívějších alb, musel si počkat až na závěr. Do té doby se na pódiu opravdu zastavoval čas. Až pozdější fáze koncertu se znovu posunula do dynamičtější elektroniky. Arnalds opět zapojil krabičky rozestavěné okolo piana a v rohu pódia ho podpořil skromně zastrčený bubeník s kombinací klasických i elektronických bicích. Ten bubeník přitom nebyl nikdo menší než Manu Delago, světově proslavený hangista.

Další nádherná balada "Doria" uzavřela koncert, ale potlesk ve stoje hudebníky přesvědčil k zahrání ještě hezčí "Near Light". A na úplný závěr, když už osaměl, přednesl Arnalds skladbu, kterou složil pro svou zesnulou babičku. Neboť podle vyprávění to byla právě ona, kdo ho donutila dřepnout ke klavíru a cvičit klasickou hudbu namísto hardcoru. Myslím, že se shodneme, že to byl dobrý nápad.