Freddie Mercury to bez své domovské kapely Queen neměl jednoduché. Jeho první sólová deska "Mr. Bad Guy" (1985) byla spíše rozmarem, byť tučně honorovaným. Britskému zpěvákovi se tehdy nepodařilo komerčně uspět, a uvědomil si, že jeho místo je vedle zbytku skupiny. Po veleúspěšném vystoupení na benefičním koncertě Live Aid (1985) a následném albu "A Kind Of Magic" (1986) se stadiónovým turné však přišla rána v podobě zjištění HIV pozitivity a onemocnění AIDS (1987). Mercury věděl, že příliš mnoho času mu nezbývá, a tak si začal plnit sny. Jedním z nich bylo zazpívat si s operní pěvkyní, ke které již několik let vzhlížel. Její jméno znělo Montserrat Caballé.

Vše začalo v roce 1981. Tehdy Mercury navštívil londýnský Royal Opera House, konkrétně představení Luciana Pavarottiho. Ačkoliv výkon operního pěvce byl tradičně působivý, britský zpěvák tehdy odcházel uchvácen z hlasu, který naopak Pavarottiho doprovázel. Ten patřil právě sopranistce Caballé, rodačce z Barcelony.

Nějaký čas trvalo, než se jejich cesty znovu potkaly a došlo ke tvorbě velkolepého díla, ale nakonec vše započalo přece jen ve správný čas, v osudném roce 1987. Mercuryho ambice sahaly vždy daleko, nebyl řadovou rock star. "I'm moving into opera now, forget rock and roll!" zaznělo tehdy z jeho úst.

Titulní píseň "Barcelona" spojovala zpěvákův obdiv k opeře jako žánru a operní vokály španělské pěvkyně, to celé s orchestrální podporou. Po pěti letech od vzniku, tedy již po Mercuryho smrti, se anglicko-španělský duet "Barcelona" stal oficiální hymnou olympijských her v roce 1992, které se konaly právě v katalánské metropoli.

Spojení rockového zpěváka a španělské operní divy bylo vskutku nevídané. Rovněž jejich společná pódiová prezentace působila nezvykle, zejména kvůli Mercuryho přebytečné energii. Aspirovala tak k poněkud odvázanější show, než je u opery běžné. Nejdůležitější však bylo to, že dvojice přistoupila k projektu s absolutním odhodláním, nadšením a předně s čistým záměrem - nešlo o žádný kalkul, cílem bylo naopak vytvořit něco výjimečného. Proto i na první pohled neslučitelná kombinace musela zafungovat, prorazit a zůstat v pamětích hudebně vnímavějších či vybíravějších jedinců. Caballé i po letech zavzpomínala na spolupráci s pocitem neopakovatelnosti. "Pro svět opery to byla skutečná revoluce," prohlásila v jednom z rozhovorů.

Je na místě uvést, že kolekce, která v říjnu roku 2018 oslavila třicet let, nestojí jen na titulní stejnojmenné skladbě. Ta samozřejmě album dodnes skvěle reprezentuje, je ale doplněna dalšími melodickými skvosty ("Guide Me Home", "How Can I Go On", "The Golden Boy") předkládajícími absolutní hudební preciznost. Kromě anglicky zpívaných písní se na albu objevují dokonce i skladby zazpívané celé nebo zčásti také ve španělštině ("Ensueño") nebo v japonštině ("La Japonaise").

Album "Barcelona" proslavilo Montserrat Caballé i mimo operní svět, Freddiemu Mercurymu se pak díky němu konečně dostalo uznání v sólové kariéře, ve které do té doby nikdo příliš nevěřil. Především tu ale po těchto dvou znamenitých, již bohužel zesnulých umělcích zůstala nahrávka, která bude žít ještě dlouho. Viva Barcelona!