Po třech letech jsi natáčel v Abbey Road. Čím se to nahrávání lišilo od toho minulého, kdy zde vzniklo album "Miro"?

Tentokrát jsme byli ve Studiu 3, tehdy jsme točili hlavně ve dvojce. Ve Studiu 2 chce nahrávat každý, protože je to legendární studio, které lidé znají z fotek i s těmi slavnými schody. Odtud jsem odcházel s tím, že když pánbůh dá, bylo by krásné nahrávat ve Studiu 3. V něm sice nejsou ony legendární schody, ale tím pádem se po nich nemusí ani chodit. Je menší a tady stejně také točili The Beatles a Pink Floyd. Takže ani tady člověk nepřichází o zážitek. Ani jsem si nemyslel, že se mi to splní. Každé album točím jako poslední, nemůžu plánovat, že natočím další desku v Abbey Road, ani mne to nenapadlo. Pro mne byl už zázrak, že jsem tam točil album "Miro".

Jak pokračovala spolupráce s producentem Robem Cassem?

To je další rozdíl oproti minulému nahrávání - mezitím jsme s Robem upevnili naše přátelství. Sestavil mi kapelu, bývalé spoluhráče Paula McCartneyho: k Blairovi Cunnighamovi přibyl Robbie McIntosh a Hamish Stuart. To bylo pro mne překvapení. Znám je nejen jako Paulovy spoluhráče - každý z nich má vlastní bohatou hudební historii.

Cover alba vytvořila Míla Fürstová. Považuješ obaly desek za jistý bonus k hudbě, který se na desce nachází?

To je bonus s velkým B. A tady se znovu ukazuje, jak to s celým nahráváním v Abbey Road bylo - v podstatě vždy za tím byla Katka (Žbirková, pozn. red.). Zase to pro mne připravila jako překvapení. Věděl jsem, že Míla spolupracovala s Coldplay na obale alba "Ghost Stories", a vůbec mne nenapadlo, že bude pracovat i se mnou. Že je to vážné, jsem pochopil, když najednou začali všichni ve Studiu 3 uklízet a vyčistili stůl, já jsem nevěděl proč a najednou tu byla Míla. Přinesla dílo, mou siluetu téměř v životní velikosti. Ona pracuje speciální technikou, vyřezává, a když jsem si představil, kolik je v tom práce, byl jsem ohromený.

Dostala Míla nějaké zadání, nebo byla tvorba jen na ní?

Byla to její idea. Věděla, kdo jsem, pamatovala si mne ze svého života v Česku. Překvapilo mne, že i pro ni to něco znamenalo, vytvořit mi obal desky. Věděla, že se bude jmenovat "Double Album", protože jsem od začátku měl ideu nahrát jednu desku slovensky a druhou anglicky.

Předpokládám, že vyjde i vinyl a na něm obzvláště vynikne grafika. Je v ní ukrytý příběh? Jaké jsou v ní detaily?

Ano, jsem moc rád, že vinyl je zpět. V coveru alba jsou motivy textů, Míla z nich vycházela. Není tam žádná náhoda, sám to ještě objevuji. Je tam i náš pes Charlie s královskou korunou, kterému je věnována stejnojmenná písnička.

Proč Miro Žbirka natočil opět dvojjazyčné album?

To můžu vysvětlit: hudebníci byli výhradně anglicky hovořící a s kvalitními texty Peta Browna se nestydím ty písně prezentovat. Muzikanti se s tím ztotožní a já ještě potom přidám slovenské texty. Někdy jsou to obsahově úplně jiné písničky, domluvili jsme se s Petem, že texty nebudou identické. Mimochodem, dvě jazykové verze jsou praktické pro anglicko-slovenské páry, se kterými jsem se setkal v Británii.

Jsi téměř výhradním autorem slovenských textů. Jak vznikaly?

Mé slovenské texty doplňuje Kamil Peteraj, což je duet s Katkou Knechtovou "Skúška snov", a jeden text mi zůstal po Jožkovi Urbanovi ("Dievča"). Já jsem se se psaním vůbec netrápil, slova mi padala kdoví odkud a už při skládání melodie jsem věděl, o čem píseň bude. Občas přiletí nějaký slogan, stejně jako to bylo u písničky "22 dní", který předběhne i zdůvodnění, proč se ta skladba tak jmenuje a o čem je.

Překvapilo mne, že některé texty jsou docela ponuré...

To může překvapit někoho, kdo si mne představuje jako pohodáře. Ti, kdo znají moji tvorbu, vědí, že už v daleké minulosti jsem měl písně, které nejsou až tak veselé, třeba "Do člna". Občas z člověka vylezou i takové věci. Od Roba Casse jsem dostal zadání, abych poslal muzikantům své písničky. Takže jsem dlouho a důkladně přemýšlel a poslouchal svá dema - vždyť jsem je měl poslat muzikantům, kteří hráli s Chrissie Hynde a Paulem McCartneym. Rob mi říkal, že když se jim budou líbit, nahrají je. Když ne, neřeknou mi to a prostě nepřijdou. Chtěl jsem, aby to i pro ně bylo hudebně zajímavé, a přemýšlel jsem nad tím, že je to prostě mé poslední album v Abbey Road, tak ať je dobré. A chtěl jsem, aby bylo různorodé, aby vyjadřovalo různé nálady. Vždyť přece nejsme pořád smutní nebo pořád veselí.

Asi největším překvapením desky je píseň "Undergrant". Proč jsi ji nahrál? A musel jsi nějak vysvětlovat svým britským spoluhráčům, o čem je?

Chtěl jsem to brát trochu s humorem. Když tuto skladbu poprvé slyšela Míla, začala se smát. Tehdy jsem si říkal, že tahle píseň by na albu měla být, to je ta správná reakce. Ani nemá svou anglickou verzi. Já jsem z hudební oblasti, kde se o granty nežádá, ale často o tom slyším: grant sem, grant tam, grantová komise. Robovi jsem to ani nezkoušel vysvětlit. Při nahrávání desky jsem měl velkou svobodu. Točil jsem v Abbey Road a nechodil za mnou nikdo z firmy, přijímal jsem vlastní rozhodnutí. Rob si taky vychutnával neobvyklou volnost, protože obyčejně mu lidé říkají, jak by měla nahrávka znít, aby se dostala do Top 20. Tu svobodu si užil i při nahrávání "Undergrantu": vzal jsem si bubeníka Blaira Cunninghama stranou a vysvětlil mu, ať hraje v rytmu sloganu "prosím vás, dajte mi grant" (imituje zvuk bicích). Další šťastný člověk! Ten se tak rozehrál! Po natáčení jsem mu řekl, že jsem se ho až bál.

Provokativní otázka: Nenapadá tě po padesáti letech v pop music, že už jsi řekl všechno? Máš ještě pořád svým posluchačům co sdělovat?

Tenhle pocit nemám vůbec. U každého je to jiné, ale nemyslím si, že by populární hudba byla omezená věkem. Když uvedu sportovní analogii, někdo běhá 200 metrů, někdo maratón. Aniž bych si to zpočátku uvědomoval, asi jsem tím maratónským běžcem. Stále nemám pocit, že by přede mnou nebyly žádné nové dveře, do kterých bych mohl vejít. I "Double Album" mne překvapilo. Myslím si, že takovou desku jsem ještě neměl. Měl jsem štěstí, že jsem na ní spolupracoval s muzikanty, kteří mají světovou úroveň a kteří se stále mají rádi a rádi si spolu znovu zahráli. Myslím si, že dokud člověk může a mentálně se nastaví, není důvod si vnucovat myšlenku, že by už měl končit. Pořád je něco nového. Mám pocit, že každá z mých desek je někde jinde, i když jsou to pořád mé písně. Jsem rád, že to zažívám. Na některé věci člověk musí i dozrát. A když má to štěstí, že ho ještě poslouchá hlas... Nechápu, kde bere energii Paul McCartney. A vezmi si příklad Johnnyho Cashe - jeho nahrávky dostaly tu váhu až na konci jeho života. Tu váhu, kterou dal třeba do "Personal Jesus", tu by tam jako mladší prostě nedal. Každý věk má něco do sebe. Nevím, kdy se zastavím já. Jedeme dál.

Nenapadlo tě udělat třeba desku coververzí? Třeba Paul McCartney má takovou swingovou, teď dokonce Willie Nelson zpívá Sinatru.

Takové úvahy přicházejí, ale neumím si představit po nahrávání v Abbey Road, že bych teď přišel s ideou udělat swingové album. Chtěl bych, aby to znělo skvěle, a s myšlenkou točit s BBC Orchestra by mne asi Katka vyhodila. Ale je dobré mít i sny, které se nikdy neuskuteční. Je dobré mít i plány, které nezrealizujeme.

Jaké budou chystané koncerty?

Na nejbližších klubových vystoupeních představíme nové klipy, Pete Brown zazpívá písně Cream, pokřtíme novou desku. Příští rok bych rád vyjel na turné s muzikanty, s nimiž jsem natočil "Double Album". Pokračují i koncerty se symfonickým orchestrem - rád se vídám s Adrianem Kokošem, doporučuje mi věci z vážné hudby. Já dodávám Adrianovi Beatles pro jeho syna a on mi doporučuje klasiku, třeba teď Beethovenova kvarteta. Začalo mne to s věkem bavit.

Když jsme spolu dělali rozhovor pro musicserver.cz v roce 2005, poslední otázka zněla, co bys chtěl udělat, kdybys neměl žádné časové a finanční limity. V odpovědi tehdy padlo mimo jiné nahrávání se symfonickým orchestrem nebo natáčení v Abbey Road, čemuž jsme se tenkrát smáli. A ono se to všechno splnilo…

No vidíš, ukázalo se to být reálným. Ve chvíli, kdy jsme se o tom bavili, mne to nenapadlo ani omylem. Tak co mám vyslovit teď?