Thom Artway - Zkrátka jsem začal psát rychlé songy

11.09.2018 08:30 - Josef Martínek | foto: Michal Augustini

První deska "Hedgehog" mu zajistila dva Anděly, ta druhá "All I Know" před pár dny vyšla. A Thom Artway s ní míří na větší pódia. "Sám na sobě jako návštěvník pozoruji, že když jdu na festival a někdo hraje v odpolední čas umíráčky, člověk se na ně nedokáže tolik naladit," vysvětluje zrychlení tempa.
"Přišel čas na rychlé písně," řekl jsi o novém albu "All I Know" Headlineru. Na základě čeho jsi k tomuto závěru došel?

Přišlo to přirozeně, zkrátka jsem začal psát rychlé songy. Jsem rád, že se mi to podařilo, dřív jsem inklinoval spíš k baladám. Navíc musím uznat, že na koncertech se vždycky hodí mít v repertoáru svižnější skladby, lépe udrží pozornost publika. Pořád je ale na albu i hodně pomalých písní. Ty zase vyniknou v komorním klubovém prostředí.

Thom Artway
© Michal Augustini
Když jsi vydával debut "Hedgehog", říkal jsi, že pomalé písně tě činí šťastným. Dostal ses někdy do vnitřního rozporu, kdy jsi toužil zpívat hlavně klidné skladby, ale posluchači chtěli slyšet našlapané hity?

Asi ne. Je totiž něco jiného, když si hraješ písničky doma v obýváku a když pak stojíš na velkém pódiu na festivalu ve tři odpoledne, paří do tebe slunko a ty vidíš, že pár lidí poslouchá a ten zbytek si povídá. Sám na sobě jako návštěvník pozoruji, že když jdu na festival a někdo hraje v odpolední čas umíráčky, člověk se na ně nedokáže tolik naladit. Chybí něco z atmosféry, kterou přinese třeba potemnělý klub. Proto rozumím lidem, že někdy odcházejí. A proto jsem rád, že mám teď festivalový set svižný.

Radili ti i lidé kolem tebe, abys zrychlil tempo?

V populární hudbě je přirozené, že svižnější melodie budou pro rádia atraktivní, to mi nemusel nikdo radit. Ale má to dvě strany mince - vždycky se najdou i lidé, kteří ocení niternější projev. Já sám mám rád obě dvě polohy s tím, že si je pořád kombinuji tak, jak zrovna chci. Je ovšem pravda, že do rádií nasazuji rychlejší songy.

Písničky na album jsi připravoval ve spolupráci s britským muzikantem Alasdairem Bouchem. Jak jste se dali dohromady?

S Alasdairem jsme se potkali na showcaseu labelu Tranzistor v Café V lese. Řekl mi, že se mu mé písničky líbí, ale netajil se tím, že má angličtina není úplně stoprocentní. A nabídl mi, že bychom mohli něco napsat spolu. Zkusili jsme to, bavilo nás to a dnes už na spolupráci s ním nedám dopustit. Hodně mi pomáhal s korekcemi textů, aby byly jazykově přirozenější. A na všech má i autorský podíl. Třeba písničku "Can't Wait" dokonce napsal celou.

Thom Artway
© Michal Augustini
Pokud jsou v tvůrčím procesu najednou dva lidé, neztrácí tím člověk něco ze své autentičnosti?

Kdybych tvořil s někým, komu bych plně nedůvěřoval, možná by tomu tak bylo. Ovšem s Alasdairem si řekneme vše, můžu se mu svěřit s čímkoliv, co mě zrovna trápí, a on se na moje pocity dokáže naladit. Ve finále je to tedy podobné, jako bych psal sám. Dokážu si představit, že kdyby on hrál některou z mých písniček na svém koncertě, dokázal by ji procítit stejně.

Na albu je i duet s Lenny. Loni jste právě vy dva úplně ovládli Ceny Anděl, sesbírali jste jich za své debutové desky dohromady šest. Je v tom i určitá symbolika, že jste se jakožto zástupci nastupující mladé krve dali dohromady?

Je spíše náhodou, že se to tak sešlo. Lenny fandím už dlouho, mám moc rád její hlas i její písně. Myslím, že nás v budoucnu ještě nejednou překvapí. Na písni "Chasing The Wires", kterou jsme spolu nahráli, je zajímavé, že v ní vlastně její chraplák slyšet není. Zpívá tu v klidnější poloze. Samotného mě až překvapilo, jak jemná dokáže být. A moc se mi to líbí. Tahle skladba a také závěrečná "To B." jsou hodně elektronické, což je v mém repertoáru docela novinka. Jsem zvědav na reakce fanoušků.

Thom Artway
© Michal Augustini
Mohl fakt, že jsi se začal víc zajímat o elektroniku, ovlivnit tvůj rukopis?

Nemyslím si to, protože každou písničku si pořád dokážu zahrát i akusticky s kytarou. Základ všech skladeb na albu je pořád čistě písničkářský. Ale nebudu zapírat, že objevovat nové zvuky, které dokážou vytvořit synťáky, pro mě bylo zábavné. Častokrát jsem překvapoval sám sebe.

Inspiraci pro první desku jsi hledal v Austrálii, první nápady pro tu druhou vznikly na Sumatře. Potřebuješ pro tvorbu změnu prostředí?

Především potřebuji klid, který ve mně taková změna vyvolá. V Praze v bytě se těžko skládá, ruší mě tu tolik okolních vlivů, že se mi špatně soustředí. Hodně písní jsem napsal na chatě, na Rovině v Hlásné Třebáni, kde jsem rok bydlel. Byly to zejména instrumentální základy, protože texty jsme pak ladili s Alasdairem.

V létě bylo asi skládání na chatě v přírodě idylické, ale co v zimě? Nežilo se tam krušně?

V zimě jsem topil dřevem, a když mi došlo, sáhl jsem po briketách. Jenže když jsem byl třeba tři dny mimo domov, chalupa vychladla. Často za mnou jezdila přítelkyně, ale občas jsem tam byl i sám. Líbil se mi ten pocit, kdy jsem si vypnul telefon, neřešil maily, nevnímal okolní svět. Najednou jsem pocítil samotu, na což jsem v Praze nebyl zvyklý.

Dalo by se tedy říci, že sis tak trochu evokoval podmínky, jaké zažívali písničkáři staré školy v divoké přírodě, kdy měli jen svou kytaru a spoustu inspirace kolem. Byl to záměr?

Asi ano, lépe se pak píše. Člověk si dá sklenku vína a má vše, co pro psaní potřebuje. Svůj účel to splnilo, desku jsem napsal a nedávno jsem se přestěhoval zpět do Prahy.

V poslední době máš na fotografiích často klobouk. Snažíš se v souladu se svou tvorbou budovat i písničkářskou image?

Ke klobouku jsem se dostal náhodou. Když jsme cestovali s Martinem Harichem za našimi buskingovými výlety, v autě měl klobouk a já si ho chtěl vyzkoušet. Hráli jsme na ulici a rozhodl jsem se, že si ho po dobu koncertu nechám. Pak jsem se s ním vyfotil, měl jsem na sobě i stylovou košili a lidé mi to chválili. A od té doby v klobouku vystupuji. Budu ho mít na hlavě i v novém klipu ke "Can't Wait".

Thom Artway
© Michal Augustini
Do jakých zemí jste s Martinem v létě zavítali?

Do Itálie a Rakouska, tam jsme ale navštívili jen dvě města. Primárně jsme jezdili hlavně po Itálii, objeli jsme pět krásných vesnic v kopcích, kde jsou zajímavé domy a atmosféra. Každý den jsme potkávali nové lidi. Hrál jsem i píseň "Can't Wait", ke které jsem právě na ulici natáčel videoklip. Převážně ale při buskingu zpívám coververze. Odpoledne, když pálí slunko a turisté se hemží všude kolem, málokdo se zastaví, aby poslouchal tvou tvorbu. Jiné je to večer, párkrát se mi povedlo najít si někde tmavý koutek, kde jsem hrál svoje písničky. A tehdy je lidé ocenili.

Štve tě někdy, že anonymní video, ve kterém hraješ coververzi Coldplay, má na YouTube více zhlédnutí než jakýkoliv tvůj videoklip?

Video má už čtyři miliony zhlédnutí, což je udivující. Jsem za to rád, protože díky němu se lidé dostávají na můj Instagram, Facebook a hledají mou hudbu. V názvu videa sice nejsem uveden, ale v komentářích se dá dohledat, kdo písničku zpívá. Dokonce i já sám jsem tam napsal, abych se lidem představil. Ozvala se mi spousta fanoušků, kteří se o mně dozvěděli právě tímto způsobem.

Vzpomeneš si, kdy video vzniklo?

Ano, za mé nejaktivnější buskingové éry, kdy jsme s Martinem Hrabalem a Františkem Valenou hrávali v Praze na Václaváku nebo u Palladia snad každý den. Tehdy jsme vystupovali uprostřed Václaváku, kolem jezdily tramvaje a sešlo se tam poměrně hodně lidí. Rád na to vzpomínám, protože jsem ještě neměl koncerty, byl jsem pánem svého času a mohl jsem si jít zahrát, kdy jsem chtěl.

Thom Artway
© Michal Augustini
Jaký byl tvůj nedávný koncert na maďarském festivalu Sziget?

Celý týden bylo pěkné počasí, ale přišel můj koncert a začalo pršet a přišla silná bouřka. Zhruba v polovině setu už lilo tolik, že jsme museli vystoupení předčasně ukončit. Stage sice byla krytá, ale vítr zaháněl vodu přímo na nás. Z pódia jsme nechtěli slézt, a tak jsme na něm vydrželi, dokud nám nepřestaly hrát nástroje. Ještě teď vidím před očima, jak Martinovi Kudlovi tekly z kláves proudy vody. Chvíli poté déšť ustal. S klukama jsme šli lidem, kteří na nás čekali, zahrát ještě alespoň akusticky ke stanu. Takže i když bylo počasí proti nám, užili jsme si to a nikdy na to nezapomeneme.

Thom Artway

Rodák z Vlachovic na Zlínsku začínal jako busker. Na živobytí si vydělával pouličním hraním poté, co skončil své krátké pracovní působení v obchodním řetězci Tesco. Štěstí se na něj usmálo v roce 2013, kdy se jeho písnička "Towards The Sun" ocitla na soundtracku filmu "Křídla Vánoc". Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 2015 přišel rádiový hit "I Have No Inspiration" a o rok později i kladně hodnocená debutová deska "Hedgehog". S tou se mu dostalo uznání nejen od posluchačů, ale i od Akademie populární hudby, která mu přiřkla hned dva Anděly - za Zpěváka a Objev roku. V současnosti kromě českých pódií brázdí Thom Artway i ty zahraniční, vystupuje na evropských showcasech a zahrál si i na hojně navštěvovaném festivalu Sziget v Maďarsku. A čerstvě má venku svou druhou desku "All I Know".

Je právě hraní na zahraničních festivalech cílem, za kterým kráčíš?

Vzhledem k tomu, že zpívám anglicky, těšilo by mě, kdybych mohl hodně jezdit do zahraničí a vystupovat tam na showcasech, v klubech a na festivalech. Například na přelomu listopadu a prosince mě čeká turné po Skotsku a Anglii, celkem sedm koncertů. Vyplním jimi pauzu během českého turné, jehož součástí budou i tři křty desky v Praze (7. 11.), Brně (21. 11.) a Uherském Brodě (1. 12.).

Písně z nové desky už nějakou dobu testuješ na koncertech. Osvědčilo se to?

Ano, velmi. Hlavně "Can't Wait" funguje výborně, lidé na ni reagují. Líbí se jim i "Sleeping Next To You", jejíž živá interpretace je hodně dřevní. Na festivalech, kdy jsme hráli 45 až 50 minut, jsme měli set rychlý, na sólových koncertech ho ale zpestříme baladami. Jsem zvědav, co na ně řeknou diváci. Třeba na "A Daughter's Drawing", která je inspirována zážitkem z jednoho odpoledne, kdy jsem hrál u Lennonovy zdi. Zastavila se u mě asi patnáctiletá dívka z ciziny i se svou maminkou. Vyprávěly mi, že se přijely podívat do Prahy, protože tatínek toho děvčete pocházel z Česka. Zemřel ve válce a ona nikdy v jeho rodné zemi nebyla. Ten příběh jsem si zapamatoval a na jeho základě pak song složil.

Na tvém dubnovém koncertě v Malostranské besedě se zdálo, že na pódiu dnes působíš sebevědoměji než dříve a že ses mnohem víc zaměřil na komunikaci s publikem. Je tomu skutečně tak?

Je, pochopil jsem, že to je potřeba. Když s lidmi dobře komunikuješ, zanecháš v nich silnější dojem, než když jen přijdeš a zazpíváš. Moc neumím improvizovat a občas se ve svém projevu zamotám. To jsem ale prostě já. Improvizace mi jde jen na koncertech v kavárně pro 80 lidí, kteří poslouchají a vládne tam intimní atmosféra. Takové koncerty zažívám v Uherském Hradišti, kde si kolikrát připadám, že to je spíš stand-up. Na velkém pódiu s kapelou ale pro takové komorní pojetí není prostor.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY