Naděje Florence And The Machine mířily vysoko, zůstaly ale těsně pod vrcholem

25.07.2018 08:57 - Josef Martínek | foto: facebook interpreta

Před třemi lety jsme se v recenzi desky "How Big, How Blue, How Beautiful" radovali, že Florence And The Machine "zase nabízí to nejlepší z dnešní pop music". I na "High As Hope" si Flo a ti další udržují vysoký standard, k dokonalosti ovšem tentokrát cosi chybí.
7/10

Florence And The Machine - High As Hope

Skladby: June, Hunger, South London Forever, Big God, Sky Full Of Song, Grace, Patricia, 100 Years, The End Of Love, No Choir
Vydáno: 29.6.2018
Celkový čas: 39:57
Vydavatel: Universal
Po dílech jako "Ceremonials" nebo zmíněné minulé řadovce se nemůžeme divit, že od každého dalšího alba Florence And The Machine budou fanoušci očekávat ten nejluxusnější kaviár. Na "High As Hope" jako by však studnice nápadů a originality zčásti vysychala a posluchači chvíli potrvá, než zjistí, že jenom dobré písničky s obsaženými osobními prožitky nejsou zase tak málo.

Smeknout je třeba před skladbou "Hunger", která patří určitě k tomu nejlepšímu, co nám dosud Florence a její Mašina z reproduktorů zapěly. Úchvatná je jak zpěvaččina schopnost poeticky srovnávat touhu po lásce se základním lidským pudem, tedy hladem, tak roztěkaný a postupně bobtnající hudební podklad, který korunuje podmanivost jejího majestátního hlasu. Florence, jak ji máme nejradši.

Ve skladbách "Big God" nebo "100 Years" vyniká hlavně rytmická složka a Welch v nich zčásti oprašuje to, co jí vždycky šlo - tedy jistý pocit hudebního čarodějnictví. V obou kusech navíc hostuje vyhlášený saxofonista Kamasi Washington, jehož účast na nahrávání si diva obzvlášť pochvalovala. Zmiňme také, že první zmíněnou píseň s ní napsal Jamie Smith z indie popové skupiny The xx. Z hlediska tvůrčího progresu jde na "High As Hope" asi o nejvýraznější zářez, druhým dechem je však dlužno dodat, že se nejedná o polohu, která by dávala příliš prostoru největším přednostem jiholondýnské rodačky.

Hlavní plochu "High As Hope" jasně tvoří pomalé tóny. A byť se v nich jedenatřicetiletá umělkyně po slovní stránce hodně otevírá, někdy přece jen postrádají nějaký signifikantní prvek. Taková "South London Forever" naštěstí úspěšně čerpá z autenticky zachyceného pocitu nostalgie a o živější tempo se v ní starají synťáky a bubny, ovšem "Grace" nebo "The End Of Love" už místy vyznívají trochu všedně. Co na tom, že v první se upřímně vyznává z obdivu ke své sestře a omlouvá se, že jí zničila oslavu narozenin, a obě dokreslují andělsky vyznívající sbory - jako by v nich scházelo o trochu víc živelnosti, pro Florence tak typické vlastnosti. To song "Patricia" po klidnějším úvodu přece jen přináší dostatek naléhavosti. Ostatně zpěvaččin dlouholetý vzor Patti Smith si srdnatější interpretaci jistě zaslouží.

Podíváme-li se na jméno hlavního producenta, vlastně nemůžeme být překvapeni, že Flo na novince tak tíhne k plouživosti - vždyť Emile Haynie má ve svém profesním životopisu nejvýrazněji zapsáno album "Born To Die" Lany Del Rey. Větší důraz na písničkářský výraz je navíc logickým pokračováním minulé desky, na níž se Florence Welch předvedla právě jako výborná vypravěčka a básnířka. Kdyby ale měly všechny cajdáky na "High As Hope" tak intenzivní a až meditativní náboj jako první zveřejněný "Sky Full Of Song", mohla vzniknout ještě oslavovanější deska. Takto musíme konstatovat, že výsledek je povedený, ovšem laťku předešlých děl rámovaných koncepty přírodních živlů, mýtů či odysey nepřekonal.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY