S kolegou Danem Hájkem se neshodneme, zda Brunettes Shoot Blondes na hlavní scéně stáli za pozornost. Já tvrdím, že to bylo o ničem a srovnatelně nezajímavou hudební produkci nabídli i po nich vystupující Them There, jen se důraz ze synťáků a tance přesunul k uniformnímu pop-rocku, jaký jste slyšeli už stokrát jinde a lépe.

Daleko zajímavější vystoupení však nabídl londýnský písničkář Alasdair Bouch, který už několik let žije v Praze, zná se s navrátivšími se (hurá!) Nylon Jail a hlavně má úžasný hlas a skvělé vibrato, jakým zvedal chlupy na těle jako málokdo. Patřila mu sice asi nejméně důstojná scéna ve stanu Jameson, který se často zvukově pral nejen z hlavním pódiem, ale i s nějakou ukřičenou diskotékou od sponzora odnaproti, jeho časté slézání z pódia, komunikace s posluchači a hlavně opravdu dobré písničky mu ale přihrály hned několik desítek nových fanoušků.

Z nenápadných, ale o to zábavnějších vystupujících se sluší zmínit také Divadlo Zaseto, které předvedlo vydařenou parodii na late night show Jana Krause, jakou ocení speciálně ti, pro něž Miloš Zeman není tak úplně ideálním prezidentem.

Husky Loops z Itálie znají Češi už od loňského koncertu The Kills v Roxy, kde ve vyprodaném klubu předskakovali svým známějším souputníkům. Jejich muzika není marná, představit si je můžete třeba jako kdyby Royal Blood promíchali svou muziku řadou samplů, na druhou stranu to ale zase není žádný tahák, kvůli němuž byste si na festival utíkali koupit lístek. Prostě takový průměr.

To Mydy Rabycad jsou jiná pohádka. Jejich pódiová prezentace plná pestrých barev, extravagantních převleků, ohňů a dalších vylomenin zastínila leckteré zahraniční hvězdy, už když na Metronome Festivalu vystupovali minule o pár metrů vedle na dnešní Moon stagei, a přechod na hlavní pódium jen dokazuje, o jak velký kus se zase posunuli. Tato kapela si nic neulehčuje, ať už to je přeměna Žofie Dařbujánové v naducanou mašli (ne tu modelku) nebo nahrávání nových písniček v zahraničí, jejich aktuální forma a stále silnější materiál z nich dělá dost možná tu vůbec nejlepší kapelu, jakou tady v Česku aktuálně máme. O jejich vývozním potenciálu, koncertě na Glastonbury a dalších aktivitách už byly popsány tuny řádků textu a nebýt The Chemical Brothers, byl by to opět nejlepší koncert festivalu. Klobouk dolů, pánové a slečno, jsme na vás pyšní.

A teď jedna specialitka odjinud. Jak už bylo řečeno, ve stejném termínu se v Praze zároveň konal spřátelený festival United Islands Of Prague a jen chvíli po Mydy Rabycad na hlavním pódiu v Karlíně vystupovala jeho největší hvězda, britští Arcane Roots. Pokud jste s alternativními rockery ještě neměli tu čest třeba na Rock For People pár let nazpět, vězte, že pokud máte rádi Biffy Clyro, budete si u nich chrochtat blahem. Skotským megahvězdám se totiž podobají jako málokdo. A není to jen jejich okouzlující hudbou, kdy střídají tiché, líbezně zazpívané pasáže s nečekanými přechody do burácejícího kytarového inferna, v němž se ze zpěvu stává vypjatý řev. Oni se totiž dokonce jako Biffy Clyro i pohybují.

Těžko říct, nakolik si mladší trio sjíždí záznamy zkušenějšího tria na internetu, ale ať už kolem sebe kopou nohama, lámají se v pase nebo se jen pohupují za mikrofonem v bocích, vězte, že vám to bude povědomé. Nevadí to ale ani trošku, podobných kapel je málo a solidně zaplněný plácek pod pódiem ukázal, že náhodní kolemjdoucí (festival je zdarma) tvořili v davu jen minoritu a naopak řada lidí svým pohazováním hlavou a sborovým zpěvem dávala najevo, že jsou fanoušci a rádi je zase vidí. Chrčící reprobedny stahující jejich dynamický zvuk sice dojem trochu zkazily, i tak ale díky za to, že u nás zase hráli a jen houšť.

Po nich následoval rychlý přesun z Karlína zpět do Holešovic, kde už se chystalo vyvrcholení festivalu s The Chemical Brothers, o nich ale už v samostatné reportáži.