Už je to dlouho, co u nás naposledy The Chemical Brothers hráli. To se psal rok 2011 a duo tehdy zahrálo na druhém ročníku dnes už neexistujícího Open Air Festivalu v Panenském Týnci. Příležitost vidět několik let spící legendu měli hudební fanoušci předloni v srpnu na maďarském festivalu Sziget, a ačkoliv tehdy se koncert od toho aktuálního na Metronome Festivalu tolik nelišil, trochu se tam praly očekávání s realitou, což tehdy vyústilo ve zklamání.

Tentokrát už tedy bylo jasné, co čekat, a kdo věděl, že jde primárně na dva DJe, kteří ve tmě téměř nejdou vidět, k publiku nemluví, hostující zpěváky nebo muzikanty nemají a že je celý koncert postavený primárně na projekcích a světelné show, mohl se dobře bavit.

Deska "Born In The Echoes" už je sice na trhu od roku 2015 a o jejím nástupci víme zatím jen tolik, že je v přípravě a možná na něm bude i v mezičase vydaný track "C-H-E-M-I-C-A-L" z roku 2016, jenž zazněl mezi přídavky, mezi aktuální skladby se tak vlastně zařadily jen kusy "Sometimes I Feel So Deserted" a skvělý singl "Go", kterým celý set začínal.

I tentokrát se řada hitů dočkala remixů, které jim ne vždy byly ku prospěchu. A "Go" byl jedním z nich. Z rozjetého refrénu, v němž se na gigantické projekci přes celou stage sbíhali zelení panáčci jako fanoušci na jejich koncert, se tak skladba přehoupla do "Do It Again", kde byli panáčci modří. Ty projekce obecně kolikrát nebyly úplně jednoznačné a zatímco u Massive Attack jste si mohli číst novinové titulky nebo komunikaci dvou vojáků ovládajících dron, tady byly třeba jen pochodující nohy čouhající z kvádru ("Free Yourself").

Doprovodná show ale i přesto byla bombastická, hypnotická a okouzlující zároveň. Tim Rowlands a Ed Simons to navíc měli všechno tak vychytané, že když projekce na chvíli zhasla a na pódiu byla tma, naběhli tam technici, kteří na visutá lana připevnili tu řady snad padesáti stroboskopů, tu čtyři diskokoule, támhle nafukovací balony a ve finále dokonce i dvojici obrovských robotů. Červený a modrý robot navíc ve vzduchu chodili, otáčeli hlavou, z očí jim svítily lasery, v břichu měli další světla a z uší jim stoupal dým. Fascinující podívaná.

Naštěstí ale bylo i co poslouchat a podle očekávání dostaly do tanečního oparu zaplněné prostranství především největší hity "Hey Girl Hey Boy" a téměř finální "Galvanize". Srovnatelné nadšení ale mezi fanoušky vyvolal i letitý singl "Swoon", který dodnes neztratil na síle a nemuselo se na něm měnit vůbec nic. Navíc jej doprovodila velmi vkusná projekce postupně se sbližujícího se páru, a jak píseň spěla ke svému vrcholu, přibližovaly se k sobě i rty hrdinů.

Můžeme se samozřejmě přít o to, nakolik byl celý set vzhledem k sehraným záběrům předmíchaný už předem, jako celek to ale byl velký zážitek pro uši i oči a vyvrcholení festivalu, jak má být.