Druhé eponymní album Stone Temple Pilots je vlažným startem nové éry

17.04.2018 11:30 - Ondřej Hricko | foto: facebook interpreta

Veteráni grunge rocku Stone Temple Pilots se dostali do nelehké situace. Oba bývalí zpěváci, Scott Weiland i Chester Bennington, zemřeli, a kapela se tak dostala na rozcestí, zda pokračovat, či nikoliv. Nakonec se vydali cestou podobnou jako Queen a za mikrofon nastoupil účastník talentové soutěže Jeff Gutt.
6/10

Stone Temple Pilots - Stone Temple Pilots

Skladby: Middle Of Nowhere, Guilty, Meadow, Just A Little Lie, Six Eight, Thought She’d Be Mine, Roll Me Under, Never Enough, The Art Of Letting Go, Finest Hour, Good Shoes, Reds & Blues, Already Gone (Bonus Track), Forget Forever (Bonus Track)
Vydáno: 16.3.2018
Celkový čas: 48:25
Vydavatel: Warner Music
A proč Stone Temple Pilots vsadili na téměř neznámou a neprověřenou tvář? Zřejmě se jim cesta naznačená spoluprací s Chesterem Bennigtonem v roce 2013 příliš nepozdávala. Naráželi na vytíženost nového lídra i na jeho slavnou auru, která se pojila se značkou Linkin Park. Také dlouholetá zkušenost s fantomem Scottem Weilandem jim doporučovala najmout klidnější, neproblematickou povahu. Gutta žádná výraznější hudební ani večírková minulost nezatěžuje a své vokální kvality potvrdil druhým místem v americké verzi soutěže X-Factor. I proto se zdá jako pochopitelná volba.

Gutt na nahrávce působí jako klasický hardrockový zpěvák. Jeho rozsah není zanedbatelný a umí přepínat z říznějších partů do těch vyšších, melodičtějších. Ani barva hlasu není pro potřeby grunge rocku špatná. Co ale Gutt přece jen postrádá, je výraznější charisma. Album kolem posluchače proplouvá, ale aby skutečně dokázalo strhnout, to se za téměř padesát minut stopáže prostě nestane. Svůj díl na tom má právě také nový lídr, který působí pěvecky přes všechny klady jako rockový rutinér.

Skladatelsky se na novince nejvíce podíleli bratři Robert a Dean DeLeové, kteří se ujali také produkce. I k ní lze mít výhrady. Zvuk alba je poměrně plochý a působí na poměry kvalit kapely chudě a bezbranně. Ona bezzubost oproti dosavadní tvorbě skupiny je na druhé eponymní nahrávce cítit i po skladatelské stránce. Většinu času posloucháte desku, která není špatná, ale ani strhující. Chybí momenty překvapení, skutečně hitové písně a efektních riffů je rovněž jako šafránu.

Překvapí také téměř popové balady "The Art Of Letting Go", "Finest Hour" a "Thought She’d Be Mine", které naznačují, jakým směrem se STP možná v budoucnu vydají. Tradiční zvuk kapely připomíná singl "Meadow". V klidnější "Just A Little Lie" STP znějí zase jako ranní Soundgarden kolem alba "Badmotorfinger".

Skutečnost, že podruhé za sebou své album STP nepojmenovali, je takovým příznakem absence nápaditosti a autentičnosti, kterým novinka trpí. Kapela si v posledních letech prožila nelehké chvíle, lemované problematickým drogově závislým zpěvákem i opakovanou smrtí jejich lídrů. Přesto se rozhodli pokračovat a budiž jim přáno, aby nová spolupráce fungovala. Letošní počin tak může být novým startem a překlenutím složitého období otevírající dveře do nové éry.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY