Že se roku 1970 rozpadli Beatles, ví skoro každý. Letopočet ovšem nebyl osudným jen pro ně, ale i pro spolupráci Paula Simona s Artem Garunkelem, kteří pod názvem Simon & Garfunkel tvořili jedno z nejvýznamějších hudebních uskupení šedesátých let. Zatímco Simon měl výrazně lehčí pozici proto, že jako autor veškerého repertoáru dua měl dostatek materálu i nadále, Garfunkel se musel vždy poohlížet po někom, kdo mu písně složí. Třicet let byl v tomto hledání vcelku úspěšný. Nijak zvlášť nevystrkoval růžky, ale jeho jemný tenor, který byl i spolehlivým rozpoznávacím znakem dua, dokázal vždy vzbudit zájem. Se "světlými včerejšky" ovšem srovnatelný nebyl.

S novým albem se toho ale dost mění. Po letech poskakování se ve svých jedenašedesáti zpěvák zmohl na větší odraz. Zásadním rozdílem je, že se 'The G.', jak mu přátelé na popud Jacka Nicholsona říkají, autorsky podílí na šesti z celkových třinácti skladeb. A žádnou z nich nemohu označit jako špatnou, stejně jako ale nemůžu posoudit velikost jeho podílu, neboť u každé z nich jsou uvedena ještě další dvě jména. Nejčastěji jsou to Buddy Mondlock a Maia Sharp. Ti ostatně pomáhali i s aranžemi a album je prezentováno jako společný projekt všech tří. Jejich největší přínos je nesporně ve vokálech. Způsob, jakým se jejich hlasy mísí s Garfunkelovým, byl naposledy ke slyšení v roce 1981, kdy se dali na chvilku Simon s Garfunkelem dohromady, jen aby společně odehráli nezapomutelný koncert v newyorském Central Parku. Doufejme, že současní parťáci, se kterými má Art lehce symbiotický vztah, mu vydrží déle.

Je zvláštní, že až v důchodovém věku se Garfunkel dostává po profesionální stránce do nejlepších let. Nová deska je živá, plná elánu a pocitu mladosti. Zpěvákův hlas rozhodně nijak nezdědkovatěl. Ve svých výškách lehounce šeptá a (abych sem zas nějaké to klišé vecpal) ševelí jak listí v korunách stromů a vyvolává dojem, že jsou vám jím prozrazovány buhvíjaké intimnosti. Pár se jich v milých romantických textech najde. Celé album je mnohem rychlejší, než jsem čekal. Jemné podání lehkých vzdušných melodií způsobuje, že se vše zdá být pomalejší, než ve skutečnosti je. A překvapivě nejrychlejší skladby jsou tu ty nejlepší. Například "Crossing Lines", "How Did You Know?" nebo "Bounce" už mají své místo v příštím "Best Of" jisté. V tracklistu jsou pouze dvě zakolísání. První je poslední. Tedy závěrečná skladba "Another Only One", která snad až příliš připomíná unylou tvorbu chlapeckých skupin. Druhá je jedna ze dvou. Rozumějte dvou songů, za nimiž nestojí nikdo z trojice. A zatímco pro sentimentální "What I Love About Rain" je nejvhodnější označení průměrná, nepřirozená "Young And Free" je na albu vetřelcem, co nabourává dojem přesně v polovině poslechu desky.

Zdá se, že starému pardálovi stačilo pošťouchnutí od mlíčňáků, aby po čtyřiceti letech, co se pohybuje v populární hudbě, zjistil, že dokáže skládat. Každý čeká, až si ho někdo všimne (everyone waits to be noticed). Artu Garfunkelovi k tomu posloužilo toto album. I když v tomto případě spíše vzpomenutí než povšimnutí.