Fever Ray přijela do Prahy úplně poprvé - představit svou druhou desku "Plunge" vydanou loni po osmileté odmlce. Zatímco ta první, s jednoduchým názvem "Fever Ray", se dá pojmout jako terapeutická zpověď o sociálním osamění a deprivaci ženy na mateřské, ta druhá se vypořádává s nově zakotvenou sexuální identitou. Obě alba spojuje implicitní i explicitní protest proti předsudkům a restrikcím ze strany společnosti, jež pak těmto skupinám brání svobodně dýchat.

Tím, že umělecká duše Karin Dreijer rozhodně není domestikovaná, byl pro ni, i ve zdánlivě silně emancipovaném švédském kulturním prostoru, přechod do mateřské role jako náraz do zdi. Nikoliv biologicky, ale společensky. Jako by myšlenky feminismu platily jen mimo mateřskou, na níž se žena stává opět pouhou společenskou službou. Sobecky vzato, my za to vlastně můžeme být rádi, Fever Ray dokázala tuto frustraci přetavit do velmi kvalitní desky, jež jí posléze přinesla celosvětové uznání.

Dreijer totiž není obyčejná žena s neobyčejným hlasem. Je to nekompromisně odbojná, otevřeně feministická, menšinově orientovaná matka dvou dětí po rozvodu, která si nebere servítky s kritikou zkostnatělé společnosti. Vše však vyjadřuje sofistikovaně, v ironických vrstvách a symbolech bez útočné naštvanosti a vulgarity, které třeba trochu poškozují tvorbu Pussy Riot.

Druhé album si bere na paškál hlavně queer problematiku. Je dynamičtější, přímočařejší, zároveň však konzistentní a sympaticky oprsklé. Zvukově se navrátilo blíže k synth-popu formace The Knife. Vše ostatně shrnuje naše recenze.

Nicméně výtvarný koncept celého alba a koncertní šňůry má své slabiny - je založen na estrádním ztvárnění sexuálních škatulek, na ironickém zveličení klasických nálepek LGBT komunity. Doprovodné videoklipy svým vizuálem pak připomínají spíše amatérský projekt ročníku AVU na téma sexuálního uvolnění. Na jednu stranu oceňujete vtipnost poselství, celkový dojem však kazí až klišovitá šaškovitost. A ta se otiskla i do koncertní podoby.

Včerejší večer jako první otevřela předskokanka Tami T, původem též švédská skladatelka sídlící v Berlíně. Její nástup byl poměrně razantní. Rovnýma nohama skočila do prostořeké housové skladby "I Never Loved This Hard This Fast Before" a zpomalila až v dalších kouscích, které teprve do té doby zaskočenému publiku umožnily se trochu rozehřát.

Tami T je známá svým používáním elektronického nástroje ve tvaru dlouhé stříbrné trubky s flitry, který si BDSM stylem přiváže jako ztopořený úd do klína a přejíždí jej či do něj mlátí paličkou. Takto vyluzované tóny pak doprovází křehkým dívčím zpěvem, přičemž v textu se s ničím nepáře: "Your words touch as deep, and so does your cock." Zase ani stopa po agresi, vše je čistý a něžný sarkasmus, který skvěle baví. Je ale fakt, že paličku se jí přitom mlácení podařilo zlomit. Takový kvítek ženského odboje používající pionýrské zvuky elektroniky brzkých devadestátek ke svébytnému protestu.

Následně vstoupilo na pódium pět ženských div v kostýmech, která Fever Ray postupně představovala na sociálních sítích. Tři nastoupily k nástrojům - sestavám bicích, perkusí a kláves. Dvě - tanečnice a mužatka - doprovodily hlavní zpěvačku jako další vrstvy hlasu. Samotná Fever Ray přišla v masce z videoklipů, ve volánkových bombarďákách, s umělým pupkem a s umělým piercingem v něm.

Oblíbené hity na sebe nenechaly dlouho čekat, taková "When I Grow Up" ze starého a "Mustn’t Hurry" z nového alba působily naprosto mocně až mysticky. Koncept koncertu byl brzy jasný - střídání divokých tancovaček s pochmurnými kousavými baladami. Oproti studiovým verzím nebyly skladby až tak zásadně pozměněny, ale měly naživo samozřejmě řádný drive. Bojovná "This Country" s oblíbeným veršíkem "This country makes it hard to fuck" proběhla podle očekávání se zvednutými pěstmi, ale v některých dalších skladbách se poněkud kostrbatá snaha o humor a sexuální narážky rozpadla kvůli dírám v choreografii. Bojový plán "holky, prostě to tam v oblečkách nějak rozjeďte a bude sranda" holt nevyšel a určitá decentnost by dámám slušela víc.

Nutno však dodat, že zvukově bylo vše dokonalé. Bez přehánění. Tempo gradovalo, show se přeměnila na nečekanou taneční party, kterou završila super-dynamická "IDK About You". Když na závěr daly dámy prostor zádumčivé "Keep The Streets Empty For Me", bylo jasné, že Fever Ray je stejně nejsilnější v pomalých, temnějších a emočně bolavých skladbách.

S posledním tónem nastal v sále doslova řev o přídavek. A ženy potěšily úvodní melodií seriálu "Vikingové", dramatickou "If I Had A Heart" a posléze parádní živelnou koncovkou "Mama's Hand". Tou návštěvníkům vtiskly skvělou náladu na cestu domů tím ukrutným severským mrazem.

Nové album Fever Ray je rozhodně velmi, velmi dobré a doprovodná tour též, jen by se klidně obešla bez estrádních scének. Fever Ray nikdy nebyla laciná či prvoplánově provokativní a doufejme, že následné prokousávání se novou sexuální životní rolí bude zpracovávat se stejnou dávkou umělecké kreativity, nadhledu a originality, jako to dělala doposud.