Alberte, když jsem poslouchal novou desku Lake Malawi, přemýšlel jsem, zda tě opravdu tak inspiruje cestování, nebo je spíš shoda náhod, že tolik písniček na ní je pojmenovaných po městech či místech. Jak to tedy je?

Řekl bych, že náhody neexistují. Ta místa mě většinou inspirují, aniž bych na nich byl. Spíš je to představa něčeho vzdáleného, co se v písničkách odráží. Abych něco složil, nepotřebuji nikam odjet.

Takže například skladbu "Paris" jsi napsal, aniž bys v té době Paříž navštívil?

Jde o starší skladbu, kterou jsme ale v jednu dobu trochu pohřbili. Přestali jsme ji hrát už před několika lety. Pak jsme se octli na koncertě v Nošovicích, kde nám chyběl Patrick Karpentski a hráli jsme jen ve třech. Organizátor po nás chtěl, abychom zařadili něco rychlejšího. A Jeroným navrhl, že když jsem zrovna zamilovaný a právě se vrátil z Paříže, mohli bychom tu písničku oživit. Na koncertě jsme ji vyzkoušeli a bylo to super. Paříž jako taková mě ale hodně okouzlila. Vždycky když budu mít možnost tam jet, chtěl bych jí využít. Ve srovnání s Londýnem tam vládne větší pohoda.

Čím tě tedy ta místa tak přitahují, že po nich pojmenuješ skladby? Evokuje ti je nějaký pocit, který u skládání máš? Čím si skladba vyslouží název "NYC" (New York City, pozn. red)?

V pokoji mám takovou ukrytou šatnu. Vchází se do ní obrovským plakátem New Yorku, ve kterém jsou dveře. Kdyby člověk nevěděl, že tam je klika, ani by si jich možná nevšiml. Takže písnička evokuje to, že mám ve svém pokoji skrytou komnatu. Odkazuje také na metodu RUŠ, což je forma terapie. Vyjadřuje pro mě myšlenku, že je hezké, když si lidi navzájem odpustí, když překonají nějaké problémy ve vztahu.

Pokud si člověk představí časovou osu se začátkem Lake Malawi v roce 2013 až do současnosti, dá se říct, že jste také ušli poměrně dlouhou cestu. Máš stejný pocit?

Já vlastně nevím. Zrovna včera jsem měl během dne hodně špatný pocit. Zamrzelo mě třeba to, že jsme nedostali žádnou nominaci na Ceny Anděl. Ale poté, co jsem se se o tom bavil s Jeronýmem, Tondou a naším manažerem Vojtou v hospodě, uvědomil jsem si, že i tak je super, že si žiju svůj sen, že máme kapelu, lidi si nás zvou a jsou ochotni nám dát slušný honorář. Hráli jsme například doma u jedné paní, která náš koncert dostala od svého syna jako dárek k narozeninám. Je naší velkou fanynkou a dojalo ji to k slzám. Uvědomil jsem si, že o tom to celé je.

Spíš jsem tu otázku myslel tak, že kapela se během několika let proměnila. Když srovnám zvuk alba "Surrounded By Light" s EPčkem "We Are Making Love Again" z roku 2015, je tam slyšet znatelný posun, trochu jiný přístup.

Asi se proměnila, jenže podle mě je to ještě málo. Chtěl jsem, abychom se proměnili ještě víc, ale nejspíš jsem na to neměl odvahu. Kdybychom ji nahrávali dnes, spoustu věcí bych udělal jinak.

Jak?

Snažil bych se toho nebát, ještě víc zaexperimentovat, dělat klidně trochu psycho věci. Písničky, které mají být tvrdé, bych udělal opravdu drsně rockové a tak dále. Víc bych použil drum machine, který si Jeroným pořídil po vzoru Foals.

Deska se jmenuje "Surrounded By Light". Co pro vás představuje ono světlo, kterým jsme se obklopili?

K tomu se váže jedna historka. Jednou jsem Jeronýmovi říkal, že mě štve moje kombo Vox AC30. Má hodně zkreslený zvuk, který se mi až tolik nelíbil. V té době jsem slyšel, že kytarista kapely Daughter používá kombo Roland Jazz Chorus 120, které je lepší na čistý zvuk. Za pár dní jsme jeli v autě a Jeroným objevil, že v hudebním bazaru v Praze někdo tohle kombo prodává z druhé ruky za 19 tisíc. Hned jsme se tam vydali, vybral jsem 19 tisíc z bankomatu a koupil si ho. Za pár dní jsem byl sám doma, zapojil jsem ho a ohromil mě ten krásný zvuk stereo chorusu. Napsal jsem písničku "Surrounded By Light" a hned bylo jasné, že takhle chci desku pojmenovat.

Odráží název i tvůj životní stav? Cítíš se být obklopený světlem?

Ano, ale všechno záleží na úhlu pohledu. Svět prostě jenom je a záleží, jak se na něj zrovna díváš. Polévka, kterou právě jím, je prostě jenom polévka. Když si budeš myslet, že není dobrá, bude to pro tebe platit. Ale pro někoho, kdo má hlad, to může být úplně skvělá polévka. "Surrounded By Light" je taky jenom o úhlu pohledu. Pro mě je to super deska.

Během uplynulých let jste měli docela těžkou pozici, hodně lidí vás stále srovnávalo s Charlie Straight. Trápilo tě to?

Hodně. Štve mě to ještě teď. Ale už je to lepší. Měl jsem pocit, jako bych musel část sebe popřít, jako bych se musel za část sebe omluvit. V těch písničkách jsem přitom byl vždycky já. Nejvíc mě zamrzelo, když jsem dal post na Facebook Charlie Straight, který jsem spravoval z devadesáti procent, že vznikla nová kapela Lake Malawi. Fanoušci, kteří naši hudbu zbožňovali, se do mě pustili, jak si vůbec dovoluji dávat takový post na stránky té jejich milované skupiny Charlie Straight. Je to, jako by někdo přišel k tobě domů a řekl by ti, že tenhle pokoj byl zelený, oni si ho tak oblíbili a ty nemáš právo ho přemalovat.

Díky tomu jsem si uvědomil, že je stejně nejdůležitější, jaký máš z tvorby pocit. Nikdy se zkrátka nemůžeš zavděčit všem. Spousta fanoušků a fanynek, holek, kterým bylo tehdy čtrnáct patnáct, vyrostlo a dnes už poslouchají jinou muziku. Charlie Straight byli součástí jejich teenage let. Naše dnešní publikum je o něco starší. Ale paradoxně se dnes vůbec nestydím hrát znovu písničky Charlie Straight. Na náš prosincový křest v Akropoli dokonce přišel basák Honza Cienciala, se kterým jsem se předtím pohádal. Hráli jsme "Coco" a další staré skladby a říkal, že to bylo dobré.

Myslíš tedy, že dnešní fanoušci Lake Malawi nejsou posluchači, kteří s vámi jdou už od dob Charlie Straight?

Spíš si myslím, že se to vytřídilo a zůstali jen ti, které naše tvorba opravdu zajímá. Některé fanoušky jsme ztratili tím, že vyrostli, jiní ani neví, že vznikla nová kapela. A mnohým chybí Michal Šupák, který je klávesový génius, to on dělal zvuk Charlie Straight do velké míry charakteristický. Taky už nejsem ten osmnáctiletý rozjuchaný týpek, co skáče po pódiu, změnil jsem se, dospěl jsem. Zamrzí mě, když mi taťka s mamkou řeknou, že si pustili video z roku 2011 a měli pocit, že jsem byl víc otevřený, zpíval jsem lehčeji. Prý ze zpěvu slyší, že mě tehdy trápilo míň věcí než teď. Ale co s tím mám dělat? Je to zkrátka přirozený vývoj.

Když jsem poslouchal vaši desku, přemýšlel jsem nad tím, že u nás nejste považováni za hlavní proud, ale že v zemi s jiným hudebním vnímáním byste klidně mohli být řádná mainstreamová kapela. Máš stejný názor?

Asi píšu trochu popovější písničky, ale poslouchám kapely, které jsou vyloženě alternativní. Radši si poslechnu Jamese Blakea než Taylor Swift. Líbí se mi třeba kapely Big Thief, Pinegrove, různé kytarovky. Se zpožděním jsem objevil Alt-J, o nichž jsem si myslel, že jsou studení, nepřístupní, ale loni na Colours Of Ostrava mě přesvědčili, že nejsou. Přistihl jsem se, že možná zbytečně moc přemýšlím nad tím, co naše hudba je, jak se na ni někdo bude dívat. Poslední roky mi všichni vyčítají, že jsme na pomezí alternativy a popu, ale že nejsme ani přiznaný pop ani pořádná alternativa, o které by psali v časopisu Full Moon a pouštěli ji na Radiu Wave. Podobný názor jsem slyšel i v Anglii. Ale teď dokonce chodím na Radio Wave pravidelně hledat nové talenty do pořadu Startér společně s Kayem ze Sunshine a zpěvačkou Mydy Rabycad.

Nejdůležitější je stejně vnitřní integrita nebo tvůj vnitřní pocit. Když mě napadne nějaká písnička a cítím to tak, nebudu ji přece měnit. Taky proto jsem se rozhodl, že tento rozhovor bude poslední, který letos poskytnu. Důležitější je dělat hudbu než pořád vysvětlovat lidem, v jakém jsem kastlíku, v jakém bych být nechtěl, jestli budeme hrát na Glastonbury, jestli budeme zpívat česky, proč se rozpadli Charlie Straight apod. A jsem samozřejmě rád, že tenhle rozhovor takový není.

V posledních letech jste si zahráli například před Thirty Seconds To Mars, The Kooks nebo Mikou. Co jste si z těch večerů vzali?

Nejvíc mě vždycky překvapila otevřenost fanoušků. Příjemně mě potěšilo, kolik lidí nás na The Kooks znalo a zpívalo s námi písničky jako "Chinese Trees". Ale co se týče toho, jak to dělají The Kooks, musím říct, že Luke Pritchard mi už po pěvecké stránce přijde hodně vyhořelý. Buď zpívá potichu, sevřeně, nebo naopak řve. Ale nezapírám, že v počátcích Charlie Straight na mě měli velký vliv. Od Miky jsme se naučili pokoru, dokonce se se mnou bavil po koncertě, byl milý. Jeho písničky mě ale moc neoslovily, na jeho desce jsem našel asi dvě, které bych si pustil znovu.

A Thirty Seconds To Mars hráli v Praze bez bubeníka. Místo něj pustili páru a bicí z počítače. Bylo by to v pohodě, kdyby Jared Leto přišel a řekl: "Je nám moc líto, že můj brácha bubeník má problém s vízem a nemohl se sem dostat. Ale i tak jsme tady a dáme do toho koncertu všechno." Jenže to on neřekl, dělali jakoby nic. Navíc, co možná většina lidí neví, ač jsou Thirty Seconds To Mars tři, vzadu byl ještě týpek, který hrál na basu a schovali ho za hradbou aparatury. Měl páskou vyznačený úsek, kam může šlapat tak, aby nebyl vidět. Vždycky si našlápl k té pásce, jako by zatoužil, aby ho lidi na chvíli taky viděli. Tohle se mi moc nelíbilo.

V prosinci jste odjeli turné, jehož součástí byly křty v Praze a Brně. Jak na něj vzpomínáš?

Nejvíc mě potěšil koncert v Praze. Přišlo hodně lidí, byla tam krásná atmosféra. Přijela za námi kapela Banfi, které si fakt vážím, jako předskokani. Oblíbili si naši písničku "Parallel Universe", pořád si ji zpívali. Málem bych zapomněl, že nám desku pokřtil Leoš Mareš. Nečekal jsem, že si udělá čas a osobně přijde, hodně to pro mě znamená.

Jak plánujete koncertně pojmout letošní rok? Chystáte znovu něco komorního například po vzoru Furch Tour?

Letos určitě ne, ale jednou se k tomu vrátíme. Pro mě jsou akustické koncerty nejčistší esencí hudby. Poslední dobou mi dělá největší radost, když hraju jen u někoho doma. Před Furch Tour jsem měl pocit, že mezi mnou a lidmi je nějaká hradba, kterou dělá aparatura. Když hraješ bez mikrofonu, máš mnohem větší dynamiku. Letos zatím máme potvrzený koncert ve Zlíně v dubnu, hodně vystoupení nás čeká v květnu a červnu. V Praze budeme hrát v říjnu v KC Zahrada na Chodově. A dalším se necháme překvapit. Pro mě je nejdůležitější kreativní svoboda. Teď s námi není Patrick Karpentski, který má jiné plány a hlavně svoji rodinu, takže jsme jen tři a jsme flexibilnější. Můžeme si dělat, co chceme, a to je skvělé.