Neil Young je na "The Visitor" nesmlouvavým kritikem současné Ameriky. Jak jinak

13.12.2017 11:30 - Jiří V. Matýsek | foto: Reprise Records

Zatímco se Bob Dylan obrací k hudbě svého mládí a sází jednu desku jazzových standardů za druhou, Neil Young je čím dál tím víc tím nekompromisním písničkářem, kterým býval dříve právě držitel Nobelovy ceny. Novinka "The Visitor" bez skrupulí střílí z plného zásobníku do problémů současné Ameriky.
8/10

Neil Young - The Promise

Skladby: Already Great, Fly by Night Deal, Almost Always, Stand Tall, Change of Heart, Carnival, Diggin' A Hole, Children of Destiny, When Bad Got Good, Forever
Vydáno: 1.12.2017
Celkový čas: 51:12
Vydavatel: Warner Music
Neil Young v posledních letech hledá zlatou střední cestu mezi svou tváří rockera a vnitřní podstatou písničkáře. Výraznou pomocí v tomto snažení mu je kapela Promise of the Real, která se pomalu stává jakýmisi novými Crazy Horse. Oproti těmhle starým bardům kapele Lukea Nelsona (zatím) chybí parametry jam bandu, který Youngovi zdatně sekundoval v jeho psychedelických výletech.

Promise of the Real Younga drží spíše při zemi, svým country-rockovým přístupem k věci ho svazují s pevnými základy americké hudby, stahují ho z vesmírných výšin a dávají mu pevný background pro to písničkářství, které v sobě tenhle Kanaďan vždycky měl. Jen se občas ztrácelo pod vrstvami naboosterovaných kytar. To ale neznamená, že by úplně vymizely delší skladby, i tady jsou ty, které přesahují osm nebo deset minut. Jen to tak moc nefunguje jako dříve.

A jednou takovou kytarovou rezonancí se otevírá i aktuální album "The Visitor". Trademark se ale rychle propojí s jemnějším, z větší části akustickým zvukem. Young na stará kolena čím dál tím více dylanovatí. Je více vypravěčem než zpěvákem, nepotřebuje zaumnost, naopak - je absolutně přímočarý. Neschovává se za metafory, tne přímo do živého. Není potřeba moc dlouho dumat nad tím, proč se skladba "Already Great" jmenuje zrovna takhle a na koho cílí, není třeba hledat, na kterou stranu se Young staví, když cituje slogan "Who's streets? Our streets".

Kanaďan je tentokrát neskrývaně politický. Pomáhá si úryvky ze zpravodajství, do centra staví opakující se slogany a možná trochu kýčovité obraty ("Earth is like a church / Without a preacher"). No, dejme tomu, cílené a nekomplikované vypravěčství může fungovat, ukázal to Dylan, ukazuje to Young třeba v křehké "Change of Heart", pravděpodobném vrcholu desky. Naopak, možná bych se obešel bez nevýrazné a trochu výplňové "Diggin' a Hole".

Young je v poslední době při síle. Proměny Ameriky mu dodávají novou energii a nový materiál pro to znovu vstát a bojovat. Za svými názory si stojí pevně jako skála. To, že je někdy předává trochu klišovitě, je sice fakt, ale v mnohém ho překrývá fakt jiný. Young je stále pevný v kramflecích a schopný napsat a zahrát hudbu, v níž sám sebe nevykrádá. Mladá krev dost často pomáhá.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY