Texasané Nothing More nejsou žádnými nováčky, přesto jejich jméno stoupá vzhůru teprve v posledních letech. Dobrou práci odvedla i nejnovější deska "The Stories We Tell Ourselves", která se rockovému kvartetu skutečně velmi povedla. Největším lákadlem tuzemské premiéry ale nebyla jen povedená novinka, ale také energický lídr Jonny Hawkins, který se před lety přesunul zpoza bubenické soupravy na post zpěváka formace.

Do dvou třetin zaplněný klub Futurum rozehřály hned dvě předkapely. Nejdříve rakouští Psycho Village a následně Angličané In Search Of Sun. První jmenovaní začali hrát s půlhodinovým zpožděním oproti avizovanému času. Způsobilo to i nezvykle dlouhé nazvučování, které bylo ve výsledku stejně dlouhé jako samotný dvacetiminutový set formace. Psycho Village si na malé pódium přivezli dvě velké obrazovky, na které pouštěli rozličné vizualizace i nahraná videa. Trio tak mělo k prezentaci hudby až úsměvně stísněné podmínky. Hudebně jim to ale šlapalo výborně. Garážový rock měl nápad a potřebný groove, snad jen zpěvák Daniel Kremsner by měl zapracovat na intonaci. Škoda tak jen krátkého prostoru, kterého se jim dostalo.

Špatní nebyli ani In Search Of Sun z britské metropole, kteří prezentovali svou verzi progresivnaího metalu. V jejich o ne mnoho delším setu se střídaly hutnější metalové pasáže s melodickými, ale trochu nevyrovnaný neostrý zvuk výsledný dojem srážel. Snahy dvou kytaristů tak vyšuměly do prázdna.

Nothing More si pódium vyzdobili červeně zbarvenou vlajkou s motivem aktuálního alba a podivnými nástavci s jen těžko pochopitelným využitím (to odhalili muzikanti později). Samotná kapela s lehkým zpožděním nastoupila s plným nasazením hned po příchodu na scénu skladbou "Christ Copyright" ze tři roky starého eponymního alba. Více pod kotlem ale zatopila novinková píseň "Let 'Em Burn", která fanoušky dostala hned na úvod do slušné euforie. Stejně jako singlová hitovka "Don't Stop", ve které chyběl snad jen doprovodný vokál lídra Papa Roach Jacobyho Shaddixe z videoklipové verze písně.

Nejnovější skladby vůbec fungovaly z celého repertoáru překvapivě nejlépe. Tuzemští fanoušci stačili dostat nové skladby dostatečně pod kůži a Hawkinse neustále vokálně podporovali. Nastolené tempo trochu zakolísalo zhruba v polovině setu, kdy přišly na řadu i klidnější skladby, které asi nezafungovaly tak, jak by měly. Ačkoliv dívky jeho melancholický vokál a vizáž do půli svlečeného naspeedovaného sportovce hltaly v každém okamžiku. Dvě vedle stojící slečny při každém foto úlovku svalnatého lídra dokonce naprosto upřímně vřískaly nadšením. Za zmínku stojí i famózní baskytarové sólo, během kterého byla basa připnutá na jeden ze zmíněných podivných stojanů a v jednu chvíli na ni hráli hned tři členové Nothing More.

Výsledný dojem z koncertu byl velmi dobrý. Trochu zamrzel ne úplně ideální zvuk, který potrápil zejména zpěváka - evidentně se pral také s odposlechem. Snad i to způsobilo, že zejména v klidnějších momentech mu to vokálně úplně nevycházelo a trochu se tempově ztrácel. Ve vypjatějších partech na druhou stranu působil sebevědomě a přesvědčivě. Není pochyb, že texaské partě může v budoucnu slušet i větší pódium a můžeme jen doufat, že ji v nejbližší době uvidíme třeba i na nějaké festivalové stagei.