Feeder na sebe upoutali pozornost ihned po emisi prvního dílka "Polythene", které se stalo deskou roku 1997 v ostrovní mutaci časopisu Metal Hammer. Ani další nahrávky, "Yesterday Went To Soon" (1999) a "Echo Park" (2001), se nesetkaly s neúspěchem, naopak, oboje získaly ocenění stříbrná, resp. zlatá deska za prodej na britském trhu. Rok 2001 se zdál být nejlepším, nejokázalejším, nejvyvedenějším v dosavadní historii skupiny. A vlastně byl. Jenže krátce po Silvestru, konkrétně 7. ledna 2002, spáchal bubeník a zakladatel kapely John Lee sebevraždu. V tu ránu se fanoušci začali obávat o další pokračování Feeder, jejich strachování se ovšem ukázalo zbytečným - zbytek z tria, Grant Nicholas a Taka Hirose, se jali aplikovat nejlepší možnou rehabilitaci. Začali skládat, točit, nahrávat nové album.

"Comfort In Sound" je tím post-traumatickým počinem a první, co na něm "překvapí", je absence jakékoli sentimentality. Ostatně, následující řekl Grant týdeníku Kerrang!: "Toto je zcela nová kapitola v naší historii. Je pro nás strašně důležité, aby si to lidé uvědomili. Prosíme vás, buďte pozitivně naladěni, věřte nám, protože pokud byste to neudělali, bylo by pro nás hodně obtížné pokračovat." Mám za to, že jeho slova jasně dokazují snahu Feeder udělat za nepříjemnou vzpomínkou tlustou čáru...

...v té jim napomáhal mimo jiné Mark Richardson, člen již neexistujících Skunk Anansie, který se zhostil bicí soupravy. Jeho práce ale nijak výrazněji neovlivnila komplexní charakter a zvuk skupiny. Feeder zůstali věrní tomu, čím si získali respekt, tzn. kombinaci tvrdé hudby ("Hellium") a popového poklidu ("Just The Way I'm Feeling"), jemnému, ale určitě netradičnímu aranžmá ("Forget About Tomorrow"), mírně experimentálnímu zvuku ("Godzilla"). Co je oproti minulosti upozaděno, jsou výrazné melodie. Ne snad, že by Feeder byli dříve jakýmisi za kytary převlečenými Backstreet Boys, ale rozhodně patřila chytlavost do jejich nezpochybnitelného arsenálu. Tentokrát se musí posluchač více snažit, musí dát desce šanci promluvit k němu. Ta je totiž složitěji a záludněji komponovaná. Rozdíly mezi jednotlivými písněmi jsou místy vskutku výrazné, proto nelze "Comfort In Sound" odbýt jedním, maximálně dvěma poslechy.

To, co je největší devizou novinky Feeder, je však zároveň její slabinou. Skupina se zřejmě pokusila připravit vyzrálejší, náročnějšímu fanouškovi směřované album, ale jakoby tu a tam zapomínala na základní písničkářské kořeny. Především proto je druhá polovina desky (zvláště poslední tři skladby) nevýrazná, nepříliš melodická, utahaná a, bohužel, v podstatě nenápaditá. Možná to chtělo vydržet, nespěchat s novou deskou a ještě nějakou dobu s vydáním počkat.

Ačkoli se závěrem alba spokojen vysloveně nejsem, nemohu říct, že se mi "Comfort In Sound" nelíbí. Spíše opačně. Dílko je to přese všechno příjemné, takřka vyvážené (takřka kvůli konci), pohybující se od kytarového popu až kamsi směrem k HC. Poté, co jsem mu věnoval žádoucí pozornost, mi dokonce začaly v hlavě utkvívat některé melodie. V otázce hodnocení nemám dosud zcela jasno, ale těch šest bodů je navýsost relativních. Jestliže jsou Feeder vaši miláčci nebo pokud máte hodně rádi britskou scénu a k tomu takové Foo Fighters, klidně si kredit zvyšte na sedm.