Michal Hrůza patří mezi oblíbené zpěváky, jehož texty prakticky zlidověly. Právě vydává nové album "Sám se sebou", natáčí klipy, chystá jedinečná vystoupení se symfonickým orchestrem a speciální jednodenní akce Hrůza na zámku. O sobě prohlašuje, že je přirozený lenoch a když nemusí, nepíše.
Michale, jak vzpomínáte na loňské turné Hrůza v divadle?
Nejdřív bylo nenápadné, ale pak se rozjelo. Zjistili jsme, že samotný koncert se může zpestřit tím, že můžeme během něj komunikovat s lidmi. Navíc mě fascinuje divadlo, protože jsem ho kdysi za dob studia na gymnáziu amatérsky hrával. Propojit tyto dva světy bylo skvělé. Lidé se nás mohli na cokoliv ptát, jeden kluk se mě ve Švanďáku zeptal, jestli jsem dobrý člověk. To jsou okamžiky, které se na normálním koncertě nestanou.
© Michal Budinský Tam se někdo ptal mimo jiné na to, kolikáté narozeniny slaví Karel...
Jak se pořád snažíme naše vystoupení vylepšovat, stalo se již zvykem, že na každém koncertě říkáme, že má Karel narozeniny. Vzniklo to proto, aby se Karel nad klávesami nemračil. Udělala se z toho tradice, na kterou nesmíme zapomenout. Už v tom jedeme asi sedm let a měnit to rozhodně nebudeme. (smích) Už jsme tím pověstní.
A co když má opravdu narozeniny?
To je problém. Nikdo pořádně neví, kdy je skutečně má. (smích)
Nyní vás čeká turné Hrůza na zámku, na co se můžeme těšit?
Hosty jsem vybíral podle toho, kdo měl čas. (smích) Jednalo se o spontánní nápad. Chtěl jsem pozvat letité kamarády z Vypsaně fiXy, ale už bohužel hrají a nestihli by za námi přijet. Ale většinu z mých oblíbenců se podařilo
přesvědčit (pozn. redakce:
Tata Bojs,
Anna K.,
Mňága a Žďorp,
Thom Artway). Chtěl jsem i kamaráda, herce Jirku Dvořáka, o kterém se málo ví, že mi napsal většinu textu k písni "První poslední", ale bohužel se mu to nehodilo.
© facebook interpreta Celá akce bude jednodenní s bohatým kulturním programem, čím jste se nechal inspirovat?
Nemám ambice někoho kopírovat, rozhodně to není kopírka Hradů ani Kryštof kempů, spíš to kopíruje loňskou divadelní šňůru. Jedná se o mimořádnou akci na pěkných místech. Děti se budou moci podívat do zámku, bude pro ně divadelní představení, od 14 hodin začnou koncerty, poslední začnou hrát ve 20 hodin. Navíc se jedná o kombinaci oslav dvaceti let na hudební scéně s novou deskou.
Na novém albu "Sám se sebou" je i duet s Olgou Königovou z Ille. Jak spolupráce s ní vznikla?
Seznámil nás A. L. Almela, který se mnou hrával v kapele a nyní účinkuje v Ille. Vůbec jsem ji neznal a neměl ponětí, o koho jde. Pustil mi písničku "Holka ve tvý skříni" a její hlas mě očaroval natolik, že jsem jí nabídl spolupráci. (úsměv)
Michal Hrůza
Michal Hrůza je etablovaný zpěvák, který začínal svoji dvacetiletou kariéru v pardubické kapele Ready Kirken. Z té byl před více než deseti lety vyhozen a založil si svoji Kapelu Hrůzy. Je autorem více než stovky vydaných songů, včetně filmové hudby a písní pro seriály a filmy "Vyprávěj", "Lidice", "Pohádka pro Emu", "Padesátka", "Martin a Venuše", "Špunti na vodě" apod. Mezi jeho nejznámější hity patří "Zejtra mám", "1+1", "Černý brejle", "Napořád", "Bílá velryba" či "Zakázané uvolnění." Před třemi lety se mu stalo málem osudným napadení na ostravské Stodolní ulici, ze kterého se naštěstí dostal, a pilně pracuje na nových věcech. Momentálně vydává desku "Sám se sebou".
Duet se jmenuje "Na rozcestí". Byl jste někdy na rozcestí, že jste nevěděl, jak dál hudebně pokračovat?
Rozcestí je přirozená věc a všichni jsme mu občas vystaveni. Asi ano, pamatuji si, jak jsem do rockové písničky toužil dát
kopák na první dobu. Všichni mi říkali, že se to nesmí, že to je moc disco, ale neodradilo mě to a použil jsem ho do písničky "Napořád". A dnes to dělá úplně každý, dokonce skvělá kapela
Jelen z něho vychází.
© Jiří Troskov Měl jste někdy textařskou krizi?
Jasně, protože jsem od přírody lenoch. Když nemusím, tak nepíšu. Jsem typ, že když jsem víc v presu, je to pro mě lepší. Ale nic se nesmí přehánět. Pod velkým tlakem ze mě nic nevylítne. (smích) Nebojím se škrtat, protože mám odpovědnost za písničky, abych lidem necpal nějaké blbosti.
Textoval jste písně třeba pro Anetu Langerovou, píšete v současné době pro někoho?
Málo se ví, že jsem byl osloven Hankou Zagorovou. Na poslední desce požádala o spolupráci
mladší autory, texty ji například napsal
Márdi, klávesák z
Tata Bojs Jirka Hradil i já. Napsal jsem jí text i hudbu k písni "Zasněná". To je zatím poslední písnička, kterou jsem někomu napsal.
Proč nese nová deska "Sám se sebou" zrovna tento název?
Není od věci se někdy zastavit a být takzvaně sám se sebou a mít klid, abychom přišli zároveň na to, co je správně, protože nám to občas v kolotoči života uniká. Nemůžeme dělat všichni všechno, ale musíme zjistit, co je pro nás dobré.
Deska má i zajímavý vizuál, kdo za ním stojí?
Grafik Jirka Troskov, který mi dělal už pár vizuálů v minulosti. Obal vychází z názvu alba. Když se na něj podíváte, vidíte jen židli, říkáte si, kde dotyčný je, a zjistíte, že je sám se sebou. Deska je kombinací polárního kraje, kde jsme strávili jistý čas na přelomu roku. Proto jsou první písnička "Polárka" a poslední "Polárník" zasvěceny tomuto místu, odkud pocházejí promo fotky k albu. Navíc se zde točily dva klipy, "Polárka" v Tromso a "Sám se sebou" na Špicberkách.
Bude turné na podporu nového alba?
Ano, bude na podzim, desku už ale pokřtíme na
zámcích.
V létě vás čeká koncert s filharmonií na Colours of Ostrava, jak se na něj těšíte?
Ještě předtím budeme hrát na karlovarském filmovém festivalu, poté na Colours a třetí v Rudolfinu. Těším se, protože písničky dostanou úplně jinou dimenzi, když máte v zádech o padesát hudebníků více.
© Jiří Hroník Necítíte vůči Ostravě zášť po tom, co se vám tam stalo?
Vůbec ne, žiji přítomností a ne minulostí. Na desce je i píseň "Muzikoterapie" (v rámci stejnojmenného oboru se vážně nemocní lidé svěřují se svými problémy prostřednictvím hudby), kterou jsem po úrazu složil jako první. Paní doktorka mi přinesla španělku a musel jsem před ní složit písničku. Společnými silami vznikla tato věc a paní doktorka je tedy i spoluautorkou textu. Píseň mi vlila nový impuls do života.
Na desce také najdete píseň "Optimista", která je skrytě věnována jednomu člověku, který svým názorem rozsvítil společnost. Jméno bych si nechal pro sebe. Ať si na to lidé zkusí přijít sami. Něco podobného jsem už udělal v písni "J.P.". Nemám totiž rád prvoplánovost. To mi připomíná můj velký hudební vzor s úžasným darem, kterým byl
David Bowie. Když poslouchám jeho desky, zjišťuji, že "China Girl" je strašně jednoduchá a přitom velmi hluboká. Mám ho rád proto, že i když ho slyším po dvacáté, stále objevuji něco nového, čeho jsem si před tím nevšiml. V tom je jeho genialita.
Hraní na zámcích vás teprve čeká, na jakém nejzajímavějším místě jste zatím hrál?
Hrál jsem předevčírem na chalupě v hospodě a bylo to hodně v pohodě. Byli tam
místňáci, půlka sálu mě neposlouchala, pila a bavila se, druhá půlka mě poslouchala. Byl to strašně zvláštní koncert. Celkově bych to ale shrnul, že spíš než kde hrajete, záleží na tom, pro koho hrajete. (úsměv)