emozpěv přichází po své prvotině s další porcí alternativního folku. Novinku jim produkoval Boris Carloff, který stojí za více počiny poslední doby. Že by to ale byl takový trhák, jak by se dalo usoudit z názvu desky či jména kapely, tak to se říci nedá. "Hebké bolesti" jsou příjemné folkové album, které nikoho neurazí, ale ani nenadchne. Koktejl z melancholie, jenž muzikanti dávají posluchačům ochutnat, je bez chuti. Zdá se ale, že to myslí vážně a jedná se o jistý niterný prožitek. Atmosféra není přebita hudebními aranžemi, ale jde ruku v ruce se zpívaným obsahem.

Základem je jemná dynamika, která neničí dojem z jednotlivých songů. Jemně ho citově podbarvuje, ale nijak zvlášť neumocňuje. Melancholie je cítit ze sentimentálního rozpoložení, které panuje na celé desce, kráčí ve stopách, jež u nás vloni vyšlápl David Stypka. Ten se nebál nás nakazit svým vytříbeným negativismem. Jenže na této desce to zní tak trochu unyle a nevýrazně.

Žádná přehnaná euforie, jen silná slova, syrová hudba a čistota. Depka srší z každého tónu. Hned v úvodním songu a následně i některých dalších úryvcích si můžeme povšimnout určité podobnosti s Milanem Caisem z Tata Bojs, když zpěvák se svým jednoduchým pěveckým projevem podobně intonuje.

Při poslechu desky vám v hlavě neuvízne žádná výraznější skladba. Maximálně "Chmýří". Proč? Protože tam žádná není. Ospalá nahrávka, které místy chybí svižnější a pestřejší aranžmá, jež by umocnila efekt a posunula album zas o další level dál. Škoda nevyužitého zajímavého potenciálu.