S londýnskými Bush to není snadné. V devadesátých letech patřili k nejlepším a nezajímavějším odpovědím na tehdejší vzrůstající zaoceánskou grunge scénu a natočili několik silných nahrávek. V roce 2001 však přišel strmý pád. Nejdříve vydali nepříliš povedenou desku "Golden State" a rok nato to Bush zabalili úplně. Až v roce 2010 se skupina dala znovu dohromady, respektive zájem o comeback projevil pouze lídr Gavin Rossdale a bubeník Robin Goodridge. Nigela Pulsforda a Davea Parsonse tak na jejich postech (kytara, basa) nahradili Chris Traynor a Corey Britz. V tomto složení kapela stačila vydat dvě comebackové nahrávky "The Sea Of Memories" a "Man On The Run". Novinka "Black And White Rainbows" je tak třetím počinem od sedm let starého comebacku.

Vlastně ani jedna deska, natočená v nové sestavě, plně nenaplnila očekávání fanoušků a spíš rozmělňovala kdysi vážené jméno. Bush přetavili původní grunge na tuctový alternativní rock či post-grunge aka Nickelback. A v tomto nastoleném trendu pokračují i na sedmé studiové desce.

Gavin Rossdale, navzdory rozchodu s Gwen Stefani, novinku pojal jako oslavu lásky (což je přesně ta charakteristika, kterou rockeři chtějí slyšet). V textech se dojímá a vyzývá ke klišé, že za lásku se má bojovat. To, že texty nejsou žádnou hitparádou originality, by pro neanglické publikum nebylo až tak na závadu. Horší je, že hudebně to ani tentokrát prostě není ono. Ne, že by se novinka špatně poslouchala. Naopak je poslech "Black And White Rainbows" vcelku příjemným zážitkem. Písně pomalu plynou a na rozjímaní či jako pozitivní pozadí při práci nebo jiné činnosti jsou naprosto optimální. Kolekce ale nedisponuje žádným pořádným hitem, který by pozornost vyloženě strhl, namísto toho je to hodinka nevýrazné, ale jemné, neurážející hudby na pomezí rocku i popu.

Kolekci jednoznačně chybí skutečně nosné nápady, díky kterým by se posluchač k desce vracel i po delším čase. Nezachrání to ani otvírák v podobě singlu "Mad Love", svižnější "Water" či docela milá balada "The Beat Of Your Heart". Jsou to příjemné písně, ale v porovnání s drzými Bush z devadesátek jen stěží srovnatelné. Frontman Gavin Rossdale se až příliš přiblížil k Chadu Kroegerovi a to jak skladatelsky, tak i výrazově. Oproti Nickelback jim ale chybí ten hitmakerský um, který kanadští kolegové mají.

Přesto není novinka horší než předchozí dva pocomebackové počiny. Nemá sice žádné nosné momenty, ale ani po hodince poklidné tempo neomrzí nebo alespoň neštve. Rossdale je dobrý zpěvák a zejména fanoušci z řad něžnějšího pohlaví mu stále budou viset na rtech. Bush ale zřejmě definitivně zhasli tu syrovější jiskru, která v nich po několik let doutnala, a fanoušci se musí spokojit s novou, klidnější tváří skupiny.