Miloš Meier je výraznou instrumentální postavou české nejen rockové scény. Jasně, v současnosti je spojován hlavně s kapelami Dymytry či Supergroup.cz, začátky kariéry má však spojeny s dechovkou, působil v jazzovém Red Sox triu, hrál s Anetou Langerovou a na svůj Velekoncert ho pozval Dan Landa.

Tam si ho mohl poprvé naživo poslechnout i autor této reportáže a hned jej Meier zaujal nejen svým showmanstvím, ale také nesporným umem. V jeho "Drumming Syndrome" vystoupeních jako by se našly všechny ty dvanáctihodinové zkoušky i stylový rozmach. Proto nemohlo překvapit, že se poměrně dobře zaplněné Městské kulturní středisko Beseda dočkalo skladeb tvrdě metalových Slipknot ("Psychosocial") i popového Justina Biebera ("Sorry"). Písně od Dymytry odehrál s typickou škraboškou. Člověk si před vystoupením mohl říct, co může na pódiu hodinu a půl předvádět samotný bubeník, který si pomůže jen přednahranými hudebními podklady. Skladby přitom trvaly i deset až patnáct minut a přechody mezi nimi Meier často zvládal za pomoci kopáku a s mikrofonem u úst, do kterého danou píseň představoval.

Vystoupení bylo rozděleno na dvě poloviny a jeho součástí byla i možnost pro kohokoli z publika se na cokoli Miloše Meiera zeptat. Stud diváků zůstal za dveřmi a ptali se jeden přes druhého na regeneraci i na účast ve Všechnopárty Karla Šípa. Odpovědi nebyly nijak strojené, ale naprosto spontánní, vtipné a pohodové. Meier v průběhu koncertu ve stručnosti vykreslil svou už teď dost bohatou hudební cestu, povyprávěl o způsobu, jakým se učí nové skladby, i o svém nástrojovém vybavení. Pochlubil se zcela novou bicí soupravou Tama i činely Meinl a v průběhu zhruba devadesátiminutového vystoupení na ní ukázal nemálo z toho, co se za celý život naučil.

Podstatou umění bubeníka není být co nejtvrdší a nejrychlejší. Hlavní je přesnost a schopnost dát dané skladbě přesně to, co potřebuje. Metal jakožto žánr od svých bubeníků právě rychlost a tvrdost žádá. A Meier je hlavně rockovým bubeníkem a k metalovým Dymytry se právě tyto vlastnosti náramně hodí. Sám však rád poslouchá také pop - třeba Pink - a tam je potřeba zahrát malinko jiným stylem, aby se z písně nevytratila duše. Podobným kompromisům Meiera naučila třeba spolupráce s Michalem Pavlíčkem či Kamilem Střihavkou. A bubeník nevelký vzrůstem, ale velký svými schopnostmi nemá s těmito záležitostmi problém.

Proto si cestu na jeho koncert zdaleka nenašlo jen mladé publikum, ale hlavně lidé ve středním věku, kteří z vystoupení odcházeli spokojeni.