Může se stát, že během první poloviny října letošního roku narazíte v několika málo klubech rozmístěných po celé republice na zvláštní, poněkud netradiční událost. Vše začalo ne tak dávno, kdy se sešel Pavel Fajt, tedy patrně nejznámější český bubeník, resp. bubeník s nejdokonaleji vybudovanou image bubeníka, s Romkem Hanzlíkem (jako reprezentantem agentury Alternative Music Production) a dali vzniknout nápadu na naše poměry nevšednímu, totiž uspořádat slet bubeníků. Slet patřičně kosmopolitní, se zastoupením (třeba dodat, že všeobecně renomovaných) muzikantů čtyř kontinetnů naší planety, slet v podobě jedné veřejné zkoušky a následné šňůry koncertů po republice (jeden z nich proběhne i v jeskyních Moravského krasu a ten bude zaznamenán ČT).

Palác Akropolis, který dal osmero bubeníkům prostor druhou říjnovou středu, něco srovnatelného patrně ještě, přes všechnu snahu podporovat různě okrajové žánry, nezažil. A soudě dle velmi hojné návštěvnosti tohoto bizarního večera, touha být u profesionálně pojaté šou doslova zaplněné rytmy a rytmickými nástroji všech barev a druhů, zrála dlouho i v srdcích metropolitního publika. Ke konci večera tancovali takřka všichni, i nejmenovaní publicisté, kteří přišli zkontrolovat své alternativní koně (kromě očekávaného Pavla Fajta a Alana VItouše z Čech tvořil sletový ensemble i Američan Hearn Gadbois, citovaný nejen v souvislosti s Patti Smith či Yoko Ono, případně Chris Hughes z Austrálie, někdejší spoluhráč Micka Harveyho a Niny Hagen, osmičku doplnili dva Poláci, jeden Gambiec a Kongan), nakonec podlehli vlnám těch nejobyčejnějších rytmů a vlnili se stejně spontánně jako přítomná děvčata z tanečních parties.

Rytmické instrumenty patří, snad společně se zpěvem, k těm historicky nejstarším prostředkům vytváření hudby; geneticky vzato máme tedy právě k těmto nástrojům nejvíce vyvinutý (a třeba jen v podvědomí uložený) cit. Proto nemusíme rozumět tomu, co osm bubeníků vyvýšených nad našimi hlavami právě přehrává, nemusí tomu nakonec rozumět ani oni sami, přitom nás něčím přitahují, nabízí jakýsi klíč k propojení mezi našimi a jejich světy. A to ať hraje všech osm bubeníků najednou jednoduché rytmy, zato s punkovým nasazením, nebo třeba jen dva z nich rytmy složitější; ať jsou jejich party rockově přímočaré, nebo perkusivně zamlžené; ať sledujeme jednoho z nich, nebo vnímáme celou tu spoušť jako celek. Něco, co se dá jen těžko popsat slovy, zde jednoduše existuje a funguje moc spolehlivě. Možná ještě spolehlivěji, než podobně mířené, leč nepřirozeně ukázněné beaty všemožných techno diskoték.

Slet bubeníků, Palác Akropolis, 9.10.2002