05.12.2016 15:35 - Jiří V. Matýsek | foto: facebook interpreta
Jana Koubková má v jazzových kruzích pověst legendy. Svébytná vokalistka, jejíž královskou disciplínou je scat, ono rytmické hraní si se slabikami, měnící lidský hlas v hudební nástroj, vydává po dvou letech novou desku. Nazvala ji "A tak si jdu..." a obklopila se na ní sedmičkou zkušených instrumentalistů.
9/10
Jana Koubková - A tak si jdu...
Skladby: A tak si jdu, Třináct je tucet, Šípr, Hořela hora, Vrátek, Hvězdy nesvítí, Táhne táhno, Země se otřásá, Ponad, Tvá pýcha mě míchá, Retro kecy, Čekám jak škeble na útesu
Vydáno: 19.8.2016
Celkový čas: 43 minut
Vydavatel: Supraphon
Koubková na novince dokazuje dvě věci. Za prvé, že dvaasedmdesát není žádný věk, a za druhé, že jazz je škatule, do které se sice
Jana Koubková často schovává, ale její papírové stěny nejsou něčím, co by ji mělo jakkoliv omezovat. Sahá do blues, solidně vyostřeného rocku, otře se i o šanson s francouzským šarmem. Samozřejmě, že dojde i na jazz, ten si ale spíše jen bublá v pozadí. Vše naprosto přirozeně, nenásilně a bez zádrhelů.
Pojítkem této multižánrové směsi je její hlasové eskamotérství. Umí být jemná, umí se stát skřípavou čarodějnicí, umí si hrát beze slov. V jejím hlasovém projevu je kus hereckého umění, které skladby zabarvuje a podporuje texty. Ty jsou samy o sobě hodné pozornosti. Jejich často velmi atmosférické lyrické vypravěčství je ozvláštňováno slovními a zvukovými hříčkami, které vybízejí k pozornému poslechu. Slovo a jeho zvuk se zde stává tvárným materiálem, ze kterého Koubková se svou doprovodnou kapelou vytváří fantastické krajiny, emočně hluboké a pohlcující.
Podobně hravá, jako je textová složka alba, je i její hudební doprovod. Barevný, proměnlivý - jako by jej ani nehrála jediná kapela. Z desky "A tak si jdu..." vyloženě čiší pohoda, s níž vznikala. A byla-li tuhle muziku, která se nehodlá nechat svázat nějakými žánrovými šuplíčky, radost hrát, je stejnou radostí ji i poslouchat. Doprovodný band táhne umírněně za jeden provaz, má-li doprovázet interpretku, ale dovede se rozvinout do promyšlených instrumentálních pasáží i sólování, které nesklouzává k samoúčelné exhibici.
Vyzobat nějaké speciální kousky z alba, které se skutečně povedlo, není jednoduché. Ale snad jen namátkou - úvodní herecká etuda v historce "A tak si jdu...", čistokrevné blues "Čekám jak škeble na útesu" či scatovaný odvaz "Vrátek" - to jsou jen některé příklady skvělých skladeb z dotažené nové desky. Neděje se tak často, abychom měli v rukou nahrávku, která je vyspělá - co také čekat od party natolik zkušených muzikantů - ale zároveň si uchovává širší přístupnost. Milovník kvalitní hudby bude nadšen, v žánru zběhlý odborník uznale pokýve hlavou.