Na Claptonově novince je plno pozitivních věcí: už to, že album vůbec vyšlo a není slabé nebo zbytečné. Anebo že "I Still Do", pro které se po čtyřech dekádách opět spojil s producentem Glynem Johnsem, nezní jako nějaká rozlučka či testament, co kdyby to byla už opravdu poslední deska. Naopak, ukazuje Claptona jako stále aktivního umělce, člověka v pohybu, jakkoli je ten pohyb pomalejší než před desítkami let.

V klipu k jedné ze dvou nových původních písní "Spiral" (tou druhou je "Catch The Blues", jinak jsou vše coververze) je znázorněn Claptonův umělecký život proti toku času. To, jak hraje a zpívá dnes, je výsledkem mnohaletého vývoje a současnost je pro něj stavem, kdy našel pro sebe ideální zvuk, polohu a projev, založený na zemitém blues. "I Still Do" bylo nahráno s vynikajícími muzikanty co nejvíce živě, stačilo minimum studiových úprav. A výběr skladeb reprezentuje to, co měl Eric Clapton - hudebník nejraději. Říká tím: "Podívejte, stále jsem tady, takhle hraju a tohle umím nejlépe."

Došlo tak na Dylana ("I Dreamed I Saw St. Augustine"), opět na Roberta Johnsona (i když mu v Clapton už věnoval samostatné album "Me And Mr. Johnson") a dvakrát na J. J. Calea, jemuž také věnoval albovou poctu před dvěma lety. Od Calea se Slowhand naučil, možná podvědomě, jakési úspornosti a neokázalosti. Jeho hra je prosta exhibicionismu a je velmi účelná, přesto krásná, zbavená zbytečností. Na druhou stranu, tohle album už nenabízí moc vzruchu a napětí, Clapton si líně užívá hudbu, kterou miluje.

Dvacáté třetí Claptonovo sólové studiové album tedy není hazardem s umělcovým odkazem. Taky už se nedá předpokládat, že by přišel s nějakými novotami a experimenty - to se snad naposledy stalo na albu "Pilgrim" před osmnácti lety. "I Still Do" je soundtrackem k podvečernímu posezení na zápraží, kdy slunce zapadá, únava je příjemná a svět kolem přestal bláznit.