Zatímco si britští Arctic Monkeys jako skupina po veleúspěšném turné k neméně dobře recipované desce "AM" (2013) vzali pauzu, někteří jejich členové se věnovali vedlejším, chce se říct menším (ale to tak úplně není pravda, protože zrovna TLSP přerostlo v relativně velkou věc), projektům. Například bubeník Matt Helders tak vypomohl s nahrávkou Iggyho Popa "Post Pop Depression" v režii Joshe Hommea. Tato recenze ale bude věnovaná vedlejšáku frontmana opic Alexe Turnera, kterýžto spolu s leaderem zaniklých indiečkových The Rascals a posléze sólově vystupujícím interpretem Milesem Kanem na Apríla vydal desku "Everything You've Come To Expect". A to pod záštitou jejich společného projektu The Last Shadow Puppets.

Ač to takhle zní docela složitě, minulost a důvody Turnerovy a Kaneovy spolupráce jsou prostinké, jde zkrátka o dlouholeté dobré přátele. Oba se poznali na turné Turnerových Arctic Monkeys po Spojeném království v roce 2005, na němž kapele předskakoval Kane se svým prvním uskupením The Little Flames. Společné hraní se opakovalo i o dva roky později, načež byl Kane přizván i do některých projektů Arctic Monkeys - třeba ve skladbě "505" hraje na kytaru. Ke vzniku společného samostatného projektu tak už zbývalo jen málo, což se ostatně potvrdilo v dubnu příštího roku, kdy tvůrčí duo už jako The Last Shadow Puppets vydalo debutové album "The Age Of Understatement".

Srovnání aktuální a první nahrávky odbudu, možná trochu překvapivě, jen ve zkratce, protože se chci zaměřit spíš na novinku: debut byl dravější, sršelo z něj mládí a Kane a Turner na něm měli nesmírně sympatickou fazónu rebelských kluků z Británie, co brzo udělají díru do světa. Jestliže sledujete dění kolem stále připomínaných Arctic Monkeys, pak jistě víte, že Turner tuhle svou identitu už dávno zahodil a začal se stylizovat do moderního dandyho, kterému k nohám padne každá dívka. A to jak na "AM" arcticů, tak právě na současné "Everything You've Come To Expect".

To se totiž tematicky a jen s mírnými odchylkami točí kolem přitažlivosti a vášnivosti milostných eskapád prakticky nepřetržitě ("Get down on your knees, get down on your knees again" / "I got a girl around the corner still, trying to change my mind" a spousta dalších příkladů). Nic proti tomu, budiž oběma hudebníkům jejich sex appeal (i když by to asi raději měly hodnotit dámy) a bohatý a pestrý láskyplný život přán, jenže pokud jen tím jedním naplní celou desku, musí tím zákonitě začít docela brzo nudit. "Everything You've Come To Expect" je toho zářným dokladem. Byť jsou texty samotné zvládnuté obratně a plné zajímavé obrazotvornosti, budou promlouvat spíše ke stejně naladěnému (a chce se říct, že i stejně sebejistému) publiku.

Brzy docela ohraná textová část písní silně kontrastuje s hudebním provedením všech jedenácti skladeb. To je totiž naopak naprosto brilantní a pestré. Každá píseň je jiná, a přesto dokonale zapadá do konceptu alba jako celku. Díky tomu deska působí nesmírně celistvě a komplexně - jako by zkrátka reflektovala symbiotickou souhru mezi Turnerem a Kanem, kteří si tak perfektně sekundují nejen po stránce vokálů, ale také dalších instrumentů a celkovou náladou a životním stylem.

U "Everything You've Come To Expect" však nelze stejně tak jako v případě debutu opomenout naprosto stěžejní roli skladatele Owena Paletta, který se i na dvojce postaral o smyčcové a vůbec další dodatečné aranže. Bylo by nefér shazovat tvůrčí duo jako takové, nicméně se zdá, že právě Palettova práce udělala z následovníka "The Age Of Understatement" album, které si zaslouží pozornost. Bez houslových linek by totiž bylo poloviční (například dokonalý singl "Aviation").

"Everything You've Come To Expect" je po hudební stránce skvělé album. Vysoce nad průměr ho vyzdvihují Palettovy vizionářské aranže, sráží ho naopak zjevná a unylá monotematičnost. Floutkovství ale tak nějak k Turnerovi a Kaneovi už patří. Dokážete-li se přes tenhle místy docela směšný (viz jejich společné fotografie v teplákových soupravách výše) patos přenést a nebo ho přijmout za svůj, budete se moci nechat unášet místy romantickými, místy melancholickými a často i více explicitnějšími erotickými obrazy a náladami, které se zhmotnily v jedenáct moc pěkných skladeb. V opačném případě to nejspíš bude drhnout.