Pařížský rodák Laurent Daumail, známý jako DJ Cam, patří mezi nejuznávanější umělce francouzské taneční scény, ačkoliv stál vždycky trochu tak mimo její hlavní proud. Narozdíl od interpretů jako Daft Punk, Motorbass, Cassius nebo Rhinocerose, kteří patří rovněž mezi průkopníky french touch stylu, se nikdy nezabýval přímými houseovými beaty s cvrlikajícími elektronickými zvuky, případně funkovým feelingem, nýbrž abstraktním hiphopem, na nejž rouboval chilloutové nálady. Nejčastěji se proto v souvislosti s jeho hudbou skloňovala jména jako DJ Krush, DJ Shadow, tedy většinou umělci vydávající u labelu Mo'Wax.

Cam nikdy nebyl jen pouhým dýdžejem, ale i skladatelem, producentem a hudebníkem. Kromě vydávání excelentních mix alb, jako bylo to pro řadu "DJ Kicks", či loňské "Honeymoon", už v podstatě od počátku své kariéry tvořil i vlastní skladby. Aktuální deska "Soulshine" obsahuje výhradně vlastní materiál, a proto není vůbec překvapivé, že se kvůli ní Cam zbavil svého přídomku DJ, který by v souvislosti s ní mohl působit přece jen tak trochu zavádějícím dojmem.

Hned z kraje si řekněme, že s taneční scénou tak, jak ji známe, nemá "Soulshine" společného prakticky nic. Cama při jeho tvorbě patrně definitivně přemohla láska k soulu a jazzu a na výsledku je to znát. V praxi to znamená, že "Soulshine" je moderní jazzové album s patrným vlivem soulu. Kromě několika příležitostných scratchů, pár dokreslujících samplů a bicích, je album nahráno kompletně živě za pomoci poměrně velkého počtu jazzových studiových hudebníků a vokalistů, s mnoha dechovými a klávesovými party. Jediné, co Cam zachoval ze svých předchozích let, je hiphopový rytmus, který je ovšem velmi zdecentněn, aby se s celkovou atmosférou alba moc netloukl. Pouze nádhernou úvodní skladbu a jasný hit alba "Summer In Paris" s hostující zpěvačkou Anggun žene kupředu svižný jazzový rytmus s funkující basou. Ovšem hned další skladba "Love Junkee" se zpěvákem Cameem determinuje zbytek desky. Z patnácti skladeb, které na "Soulshine" najdete, je šest krátkých skýtů do jedné minuty, fungujících jako jakési předěly, zbytek tvoří uklidňující a uhrančivé chilloutové skladby s exkluzivní atmosférou a velmi sexy nádechem. Ačkoliv si Cam na svoji desku přizval sedm různých zpěváků, deska kupodivu vůbec nepůsobí rozstříštěným dojmem, naopak zní velmi celistvě. Kromě už zmiňované úvodní "Summer In Paris" patří k nejlepším kusům titulní "Soulshine" s krásnou trumpetovou figurou. Skladby jsou ale velmi vyrovnané a žádná z konceptu výrazně nevybočuje.

Jako obvykle na mně trochu zbytečným dojmem působí pouze ony skíty, u nichž jsem dosud nikdy nepochopil, proč jsou na alba vůbec zařazovány. Patrně je to tedy věc, na kterou bude třeba si zvyknout a příliš nad jejím účelem nedumat. Na druhou stranu, skíty na "Soulshine" nejsou z těch, které by atmosféru nějak rozbíjely či výrazněji prudily. Jsou trochu zbytečné, ale nijak výrazně nepřekážejí. Proto ani ony nejsou žádným výrazným problémem celkově vynikajícího alba.

I z nejfundovanějších úst se čím dál častěji ozývají hlasy, že taneční scéna se zmítá ve smrtelné křeči. Z velké části je to určitě pravda. Možná že v brzké době nadejde ten klíčový okamžik, v němž se ukáže, kdo z tanečních umělců jen šikovně zasurfoval na vlně a kdo taneční hudby použil jen jako dočasného prostředku k realizaci svých hudebních představ. Laurent Daumail dokazuje, že patří k lidem, kteří nejsou na taneční scéně životně závislí, ale ona je závislá na nich. Jazz-soulová nahrávka typu "Soulshine" je jen dalším přirozeným krokem v jeho kariéře a my buďme vděční, že se k ní odhodlal. Lepší náladové album budete letos hledat jen horko těžko.