Sunshine - Jsme hudební profíci, co nevydělávají žádný peníze

11.09.2002 05:00 - František Matějíček | foto: facebook interpreta

Táborská skupina Sunshine je podle mnoha novinářů v podstatě nejúspěšnějších českou skupinu v zahraničí. Vydávají desky ve Spojených státech, jednou se na ně přiletěl podívat producent Ross Robinson, koncertují za hranicemi více než u nás, ale v Česku se o nich moc neví. Snad vám je částečně přiblíží alespoň rozhovor s jejich frontmanem Kayem.
Sunshine
© facebook interpreta
Rozhovor se skupinou Sunshine, kterou jsem poznal především díky svému kolegovi Antonínu Kocábkovi, jsem se rozhodl udělat poté, co jsem se dozvěděl, že kluci - stejně jako já - žijí v jihočeském Táboře. Za vydatné Tondovy pomoci jsem dal dohromady tématické okruhy otázek a zavolal na kontaktní číslo Kaye Buriánka, frontmana party, která je podle zasvěcených slov mého kolegy Kocábka nejznámější českou skupinou v zahraničí.

Jaký je to pocit, být v zahranicí známější, než v Čechách?

Pocit? Mysliš, že to je o pocitech? Myslíš si, že to nějak zvyšuje sebevědomí? Je to spiš smutný, ne? Jsme česká kapela. I když samozřejmě tohle zjištění jenom podporuje náš pocit nepříslušnosti kamkoliv, nenosíme vlajku na prsou, nejsme olympionici, my nereprezentujeme. Jsme sami za sebe, a tak to je vlastně celkem fuk, jestli tě znají lidi víc v Čechách, Americe nebo Mongolsku.

Jak k tomuto stavu vůbec došlo? Vetšinou to přece bývá naopak. Skupina se nejprve prosadí doma a teprve potom míří za hranice.

Hmmm, tak takhle to teda je! My jsme asi nad žádnou strategií nepřemýšleli dopředu. Jsme kapela, to je jako adrenalinovej sport, žene tě to pořád dopředu, chceš se vyvíjet a hlavně chceš a potřebuješ hrát. Je to logický vyústění všech předchozích snah a práce, pokud teda hudbu považujeme za práci v tom dobrým slova smyslu. Čechy jsou malé. Nemyslím to zle, prostě to je fakt, chceš expandovat, musíš hrát venku. Není to jednoduché, to mi potvrdí každá česká kapela, která se o to pokoušela, nebo pokouší. Ten handicap vychodního původu, myslím geograficky, ne politicky, tu pořád je a ještě dlouho bude. My jsme měli trochu štěstí a hlavně jsme si sami vybudovali pozici, že jsou pro nás některé věci teď snazší, ale věř mi, že o svý místa musíme taky tvrdě bojovat.

Můžeš těm, co vás vůbec neznají, kapelu představit a říct, jak jste se vůbec dali dohromady?

Těm, co nás vůbec neznají a asi tak 5 % ze zmiňovaného množství, kteří budou mit z jakéhokoliv podivného důvodu potřebu nás poznat, doporučim zapamatovat si název, pokusit se sehnat nějakou desku a hlavně navštívit koncert. Ostatní fakta jsou téměř zbytečná. Jsme spolu dlouho, jména nic moc neřeknou a jak jsme se dali vůbec dohromady, je nudná story, která stejně nikoho nezajimá, natož aby někoho třeba mohla k něčemu inspirovat.

Slyšel jsem, že jste letos přijali zpěváka táborské skupiny Blank, který u vás teď obsluhuje klávesy.

Nepřijali jsme zpěváka Blank. Je s námi A4, protože je totální ufo, u nás tyhle věci neprobíhají jako třeba v jiných kapelách. Změny sestav, výměny hráčů za lepší a tak. Jsme docela excentrická partička a nikdy jsme moc neuvažovali o hraní víc, než ve třech a dlouhá léta to taky tak fungovalo. A4 deskripce je jednoduchá a veselá - jako hudebník nestojí za nic, ale je s ním legrace. Samozřejmě, tak to uplně není. On zacelil díry, které by se nám ve třech záplatovat nepodařilo a navíc rozšířil naše možnosti směrem, kam jsme už delší dobu pošilhávali. Je to zručnej, flexibilni operátor, má občas docela dobrý nápady, hlavně ty mimohudebni, hahaha. Jo, taky občas zpívá s Blank, hahaha. Ještě jsem chtěl řict, že ho mám fakt hodně rád.

Jak psychicky zvládáte třeba takových padesát vystoupení za padesát dní?

Hahahaha, nechtěj to vědět, stejně je to nepublikovatelný.

Jste dneska hudební profíci, nebo čím se živíte ve zbylém čase?

Jsme hudební profíci, co nevydělávaji žádný peníze. Ne, nemáme civilní zaměstnání v tom zažitém slova smyslu, ale všichni něco děláme. Snažíme se přežívat tím, že většina kapely je v Čechách. Dostává to téměř tragikomický rozměry, ale nějak to zvládáme. Nechceš vědět, co přesně kdo dělá, že jo? To není anketa, nebo jo?

Svého času probleskovaly zprávy, že díky kontaktům s Rossem Robinsonem chystáte vydávat desky ve Státech...

Ale my vydáváme desky i ve Státech! I bez kontaktu s Rossem, hahaha. A pracujeme na tom, abysme jich mohli vydávat víc a víc!

Jak je těžké dostat se k takovému producentovi, jakým je Ross Robinson?

Já fakt nevím, my jsme ho nikde nenaháněli, to on přiletěl za námi. Ross Robinson je fajn člověk, co udělal pár hodně dobrejch věci a taky hodně těch, co nestojí za nic. Jeho pozice ve Spojených Státech v branži, o které teď mluvíme, není zdaleka tak glorifikovaná, jako třeba v Čechách. To ale nic nemění na faktu, že ho mám rád jako člověka, čas od času se vídáme, je milej a má neskrývanej respekt k tomu, co dělají Sunshine. Pro nás jenom dobře, ale nebyl to výsledek nějakýho lobbovaní nebo snah se vetřít do přízně někomu se zvučným jménem.

Jaké jsou šance českých kapel prosadit se v zahraničí?

Malé. Upřímně. Není to ani tak o hudbě samotné nebo o jazykových bariérách. Je to o něčem, o čem se špatně mluví, protože pro to neexistuji žádné definice. Je to o šťavnatosti. České kapely vesměs netrpí hudební zručností, ale chybí jim NĚCO. Až se podaří tohle mystérium rozlousknout, bude to možná lepší. Ale české hudební dějiny nasvědčují tomu, že to bude průlom jenom v rámci jedinců a ne globální. Možná jsem samolibej a krutej v úsudcích, ale myslím si, že mám pravdu.

Chystáte nové album?

Něco chystáme, jestli to bude album a pro koho a kdy jsou zatím jenom nezodpovězené otázky. Máme teď hodně práce, uvidíme.

Na váš poslední koncert v Praze prý přišlo jen nějakých sto lidí. To muselo být tristní poznání. Zvlášť, když venku na vás chodí minimálně desetinásobek.

Máš mylné informace. Na náš poslední regulérní koncert v Praze v Roxy prišlo téměř čtyři sta lidí, což je úspěch. Poslední odehraný koncert nebyl koncert v pravém slova smyslu, byla to vlastně taková after tour party na Sedmičce, téměř bez plakátu a bez dalších kapel. Přesně takhle jsme to koncipovali, a tak tam byli téměř jenom lidi, kteři jsou naši kamarádi a známí. I tak tam bylo něco přes sto lidí, což není špatný na všední den, ne? Nevím, jak jsi přisel na ten desetinásobek, v rámci posledního turné jsme v Anglii otvírali pro Trail Of Dead, kteří jsou v UK fakt velký a na vyprodanejch koncertech bylo něco mezi pěti sty až tisícovkou lidí každej večer. V Londýně něco přes dva tisíce. To je ale asi tak nejvíc lidí, pro kolik jsme kdy hráli. A to ještě nebyly naše vlastní koncerty.

Co vy a internet? Jak se díváte na šíření muziky po síti a co říkáte formátu MP3?

Nemám vyhraněnej názor, sám MP3 nestahuju. Jinak jsem téměř pořád online, internetu využívám, jak to jen jde a s technologiema se kámoším vřele. Koneckonců, dělám grafiku, a dokonce jsem se tím jeden čas i živil, takže počítač je můj bratr.

Znáš MusicServer?

Pasivně, nenavštěvuju, vím o něm. Teď budu mít snad důvod ho občas omrknout.

Co bys vzkázal jeho čtenářům?

Možná to bude znít divně, ale nic převratnýho, hahaha. Ba jo, vlastně něco přece. Hele, víš co, my si ujíždíme na hiphopu, teda hlavně já a A4, on fakt dobře rapuje, máme takovej svůj slang, ale to je jedno, hahaha, chtěl jsem tu udělat reklamu desce Penerů Strýčka Homeboye, já sice českej hiphop moc nemusím, ale tohle mě fakt baví, maj tam jednu úžasnou věc - "Hlasuju proti" se jmenuje: "hlasuju proti násilí na slunným dnu, hlasuju proti růžovejm snům, hlasuju proti zasranejm náckům, hlasuju pro mír a lásku, mír a lásku." Nejsem žádnej hippie, to fakt ani náhodou a oni taky ne, ale tohle je jejich vzkaz, kterej jsem si dovolil půjčit.

Kayi, díky za rozhovor, ať se daří.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY