Emma Smetana to neměla jednoduché už od začátku. Nepřechýlené příjmení, flek na Nově a zajištěnější rodiče jsou věci, se kterými v našich nepřejících kotlinách nesmíte příliš provokovat. Když se poté v rozhovorech nechováte jako úplná blbka, jste světaznalá a projevujete sečtělost a vzdělanost (a ještě se prý málo usmíváte na kameru!), nálepky jako arogantní či ledová královna jsou poté tím nejslušnějším z výraziva anonymních internetových hrdinů. Smetana si dovolila ještě tolik, že se kromě televize rozhodla ovládnout i koncertní prkna, což je podle nenávistné kampaně především bulvárních médií naprostým vrcholem troufalosti.

Připadá vám poté zpěvaččino zoufání v rozhovorech, jak jsme tu z dob socialismu stále zapšklí a úspěch neodpouštíme, úsměvné? Co jiného než právě případ Emmy Smetany je toho důkazem? Nádherně to ukazuje i poměr lajků a dislajků u videa "Waiting". Nezasvěcený by podle nich čekal asi pořádný průšvih. Skladba samotná je přitom milou kombinací nenuceného popíku a poutavé melodie a rozhodně je to úplně něco jiného, netuctového, než co nám ve velkém měřítku, co se týče českého středního proudu, dnes servírují rádia. Předpokládám, že většina kritiků v komentářích z ní ale neslyšela více jak pár vteřin, to přinejlepším, a odsoudila ji prostě už z principu. Protože její autorka. Proč mám pak dojem, že největší hateři jsou i ti, jejichž hudební top a posluchačský rozhled se zastavil někde u kapely Kabát? Smetanu jistě nemusíte milovat, ale pranýřovat ji za hudební pokusy? Po vydání debutu "What I've Done" je to brečením na špatném hrobě; deska je jedna z nejzářivějších věcí, která u nás letos doposud vyšla.

Historie tuzemských takyzpěvaček a takyzpěváků nás naučila, co od podobných počinů očekávat. Dílo Smetany však této obecné představě nemůže být už vzdálenější. Také to mohla být narychlo splácaná kolekce pro masy - hlavně co nejrychleji využít jména, dokud je ještě žádané. Třináctka skladeb přitom přináší umělecký materiál, který nemá žádného prostoru pro přívlastky laciný či prodejný. Kromě bývalé hlasatelky zpráv se na jejím nahrávání podílel producent Jiří Burian či její přítel, taktéž hudebník a herec, Jordan Haj.

Dobrých popových desek je na aktuální české scéně minimum (respektive by se chtělo zeptat, zda tu něco jako aktuální popová scéna vůbec existuje). "What I've Done" ale vyniká asi právě tím, že vůbec netrpí na některé z typických českých nešvarů. Není podbízivé, urputně se nesnaží kopírovat světové vzory a není na něm nic plytkého. Pop využívá pouze jako pevný základ, na něhož bezprostředně navléká další vlivy. Francouzský šarm a šmrnc, šedesátková nostalgie, křehké balady i elektro se míhají v písničkových strukturách a díky jejich proměnlivosti album neztrácí spád a jeho poslech baví.

Už na jiných místech se řešilo, jak moc je pop Smetany ještě alternativní. Jistě, není to bravíčkový popík typu Slza nebo Voxel, někteří můžou mít problém songy lehce zkonzumovat. Když ale dáte albu hlubší náslech, zjistíte, že v jádru se nejedná o nic jiného než nenáročnou, k posluchači přívětivou muziku. Některé písně pak mají vyloženě rádiový (v dobrém slova smyslu) potenciál - již zmiňovaná "Waiting", energická "Bad Habit" nebo funky mejdan "Lies". Klenotem nahrávky je duet "No Fire", kde souhra Smetany a Haje funguje opravdu magicky.

Že není Emma Smetana žádná velká zpěvačka? Není. Ty si běžte hledat jinde. Třeba ve všech těch SuperStar a jiných fashion shows, které jsou technicky zdatných zpěváků plné, ale to je asi tak všechno. Nepotřebujeme žádné další zpěváky, potřebujeme osobnosti, takové, které do ztrouchnivělé kultury naší zemičky zase zanesou svěží vítr a nebudou se bát vyčnívat. Přesně něco takového se podařilo Emmě Smetaně na prvotině "What I've Done", a bude-li ve svém tvůrčím úsilí pokračovat, klube se nám tu velké jméno budoucích let.