Na nový autorský materiál jsme si vlastně museli počkat ještě déle, od šestky s podtitulem "Commitment" stihl utéct jeden pětiletý cyklus, kdy se v Sealově osobním životě změnilo nemálo věcí. V mezičase sice vydal ještě jednu sbírku převzatých písní ("Soul 2"), ale jako by potřeboval nabrat zpět svou vnitřní sílu, najít nový středobod ve svém životě. A to se mu povedlo. "Pokud bych měl nějak popsat to, co se ve mně odehrává, asi bych řekl, že je ve mně láska," přibližoval Seal vznik nových skladeb a dodával: "Všechny songy mé nadcházející novinky jsou velmi osobní, protože to je jediný způsob, jakým umím skládat písně." Zdá se tedy, že toto téma je mu souzeno. Vypilovaná kráska "Every Time I'm With You" je toho důkazem.

Zároveň je to velký návrat Trevora Horna. Ten se objevil na producentské židli i u desky "Soul 2", Sealova devátá studiovka je ale již plně v jeho režii. Ve finálním důsledku se toho však moc nezměnilo, "7" se nese převážně v baladické rovině, Seal i Trevor zároveň již po uplynulých letech vzájemné spolupráce vědí, jak by měl výsledek vlastně znít. Velkou devizou je zpěvákův charismatický hlas, který rozpoznáte, kdykoliv jej někde zaslechnete, a který s přibývajícími roky zraje a nabývá na jistotě (schválně si pusťte nějaký ten záběr z prvních koncertů). Jedinou slabinou tak může být skutečnost, že po celou dobu neuslyšíte nic zásadně nového, žádný větší pokus o experiment nebo zvukovou pestrost, jak tomu třeba bylo u dnes již drobet zapadlého alba "Human Being" (velká to škoda) nebo u velkého návratu na "Seal IV".

Čest výjimkám, těmi jsou skladby "Life On The Dancefloor" (s ní vypomohl i Jamie Odell) a hypnotická náladovka "Padded Cell" - nejedná se však o žádné tanečněji orientované tracky blízké éře "System", spíše (možná i záměrně) vybočují z přímočaré popové struktury obohacené o skvostné smyčcové aranže (které v obou případech měla opět z části na starosti Anne Dudley). Zlomovým bodem je dramaticky vystavěná "The Big Love Has Died", která začíná skromně u klavírního sóla a až posléze se přidává celý orchestr, samotná gradace emocí nebere konce a rozmach soulových feelingů nejednou zamrazí - svým způsobem je to i vzpomínka na první "Soul". Škoda že tuto vzestupnou tendenci zkazí následné dva hlušší momenty v podobě "Redzone Killer" a "Monascow".

"7" je sázka na jistotu, cílem bylo přinést desku přesně takovou, jakou by fanoušci Seala asi nejvíce uvítali. Ničím tak neklame a nabízí silné popové balady s přesahem do soulu, které už nějaký ten pátek tvoří přesně vyměřený základ tvorby tohoto nepřeslechnutelného zpěváka. Láska prostě umí divy a Sealovi tento stav evidentně nadmíru svědčí. Snad dojde i na nějaké to turné.