S Davidem Gilmourem na věčné časy a nikdy jinak

04.10.2015 19:57 - Jakub Malar | foto: facebook interpreta

David Gilmour je znám světu díky svébytné hře na kytaru, jako člen slavných Pink Floyd a jako autor nesmrtelných skladeb. Je to ale i muzikant, který se nehrne z projektu do projektu. V rámci více než třicetileté sólové kariéry připravil pouze tři turné. Jak to vypadá na tom současném, popisuje naše reportáž z Londýna.

Live: David Gilmour

místo: Royal Albert Hall, Londýn
datum: 2. října 2015
setlist: 5 A.M., Rattle That Lock, Faces of Stone, Wish You Were Here, A Boat Lies Waiting, The Blue, Money, Us and Them, In Any Tongue, High Hopes, Astronomy Domine, Shine On You Crazy Diamond (Parts I-V), Fat Old Sun, Coming Back to Life, On an Island, The Girl in the Yellow Dress, Today, Sorrow, Run Like Hell, Time, Breathe (Reprise), Comfortably Numb

David Gilmour, Royal Albert Hall 2015
© billboard.com
Když letos v srpnu David Gilmour oficiálně potvrdil definitivní konec Pink Floyd, těžko to mohlo někoho překvapit. Tenhle fakt byl zřejmý již posledních dvacet let a snad jen památné vystoupení na Live 8 a loňská nová deska "Endless River" dávaly alespoň špetku naděje, že by se snad pánové ještě mohli dát dohromady. Jenomže nám odešel Rick Wright, Roger Waters se čím dál tím víc obklopuje svou zdí a Nick Mason si nejspíš užívá zaslouženého důchodu. Jenže je tady ještě sám mistr Gilmour, který sice nepatří k zrovna nejpracovitější sortě muzikantů, ale čas od času o sobě dá vědět. Momentálně vypustil novou nahrávku "Rattle That Lock" a rozhodl se ji představit na světovém turné, jehož evropskou část uzavřela série koncertů ve slavné londýnské Royal Albert Hall, z níž pochází i tento report.

Gilmour si již delší dobu vybírá ke svým vystoupením menší prostory, čímž fanouškům přináší jedinečný, ale hlavně vzácný zážitek. Navíc mu to v nich sluší a je vidět, že se v nich cítí dobře. Intimní prostory ale neznamenají, že by i samotné vystoupení mělo mít intimní nádech. Naopak, v epičnosti jsou srovnatelné s koncerty Pink Floyd. Koneckonců pódiu dominuje "Mr. Screen" - projektor, který kapelu provázel od turné k "Dark Side Of The Moon", a scénu navrhoval jejich dlouholetý spolupracovník Marc Brickman. Gilmourova doprovodná kapela pak čítá osm muzikantů, kteří jsou schopní se zvukem přiblížit studiovým nahrávkám.

Večer byl rozdělený na dvě části s tím, že podstatnou část programu tvořily skladby z nové desky "Rattle That Lock". Ty se sice těžko můžou rovnat klasickým kouskům, ale v živém provedení bavily. Navíc už úvodní instrumentálka 5 A.M. ukázala, že Gilmour by si mohl celý večer jen tak vybrnkávat, a stejně by to byl zážitek. Bylo to řečeno i napsáno již mnohokrát, ale jeho styl hry na kytaru je prostě natolik unikátní, že si jej s nikým jiným nespletete. Druhá v pořadí pak následovala singlovka "Rattle That Lock" s téměř již celou doprovodnou kapelou, v níž momentálně figuruje také Phil Manzanera z neméně slavných Roxy Music.

David Gilmour, Royal Albert Hall 2015
© theguardian.com
První opravdu silný moment přišel s "Wish You Were Here", kterou s Gilmourem odzpívala celá hala. Nové písně sice neurazily (například Wrightovi věnovaná "A Boat Lies Waiting" se opravdu povedla), ale jak už to tak bývá, byly právě klasické floydovské kompozice to, co zvedalo lidi ze židlí. V první půlce ještě dominovaly hity "Money", "Us and Them" a také "High Hopes" - srdcová záležitost nejednoho fanouška.

Gilmour otevřel druhou půlku s "Astronomy Domine" z debutového alba Pink Floyd "The Piper at the Gates of Dawn" a podařilo se mu dokonale navodit atmosféru a kouzlo šedesátkové psychedelie, čemuž napomáhala i projekce s tzv. tekutým světlem. Následovala "Shine On You Crazy Diamond (Parts I-V)", která ani po letech neztratila nic na naléhavosti a epičnosti. Ve skladbě, kterou tehdy Pink Floyd napsali o Sydu Barrettovi, byla jednoznačně nejsilnější úvodní část, kdy se Gilmour s kytarovými vyhrávkami vyloženě mazlil a pevně věřím, že nejen já měl husí kůži.

Největším úletem pak asi bylo uvedení novinky "The Girl in the Yellow Dress", jež se se svou najazzlou atmosférou vymyká všemu, co kdy Gilmour natočil, a v rámci koncertního setlistu šlo o poněkud zvláštní odbočení. Osobně si myslím, že mu jazzovo-bluesová poloha sedne a nedivil bych se, kdyby podobně směřoval na budoucích nahrávkách (pokud se tedy ještě někdy nějaké dočkáme). Navíc doprovozená stylovým animovaným filmem navodila pocit, že se nacházíte v nějaké zapadlé francouzské kavárně.

Základní set pak zakončilo provedení "Run Like Hell", ďábelská disco-punk-rocková kompozice ze slavné "The Wall", v níž muzikanty zahalila vlna stroboskopů, hala se zvedla ze židlí a společně všichni s hudebníky hrozili "run, run, run". Po krátké pauze přišel čas na přídavky a s ním i skladby "Time" a hlavně závěrečná "Comfortably Numb", jež obsahuje jedno z nejkrásnějších kytarových sól, jaké kdo kdy vytvořil. Když pak David Gilmour hrál závěrečnou část a nad kapelou se vytvořil strop tvořený z tisíců laserových světel, těžko jste si mohli představit lepší spojení atmosféry, vizuální složky a zvuku. Vidět i po těch letech Gilmoura naživo je splněný sen každého fanouška Pink Floyd. Doufejme, že tohle nebude jeho poslední turné.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY