Tom Waits - staré jistoty na správných místech

15.07.2002 05:00 - Hynek Just | foto: facebook interpreta

Přišel čas i na druhé z čerstvě vydaných alb Toma Waitse - "Alice". Jistě pro vás tento pološílený bluesovo-punkovo-šansonovo-jazzový matador nebude novým pojmem a pokud patříte mezi jeho skalní příznivce, budete mít patrně už aktuální desky doma... zkuste pohlédnout na recenzi, kterou vám přináší jeden podobně skalní spřízněnec z MusicServeru.
8/10

Tom Waits - Alice

Skladby: Alice, Everything You Can Think, Flowers Grave, No One Knows I’m Gone, Kommienezuspadt, Poor Edward, Table Top Joe, Lost In The Harbour, We’re All Mad Here, Watch Her Disappear, Reeperbahn, I’m Still Here, Fish & Bird, Barcarolle, Fawn
Celkový čas: 48:15
Jak již bylo zmíněno v recenzi druhé aktuální desky Toma Waitse "Blood Money", letošní rok je pro tohoto podivína výjimečný hned ze dvou důvodů. Zaprvé po třech letech vydal hned dvě nová alba, zadruhé ani jedno z nich nepochází ve skutečnosti z letoška. "Blood Money" bylo nahráno v roce 2000, hudba k divadelnímu představení "Alice" vznikla dokonce už před deseti lety. Na stejném místě bylo řečeno i to, že u člověka, který stojí zcela mimo běžná hudební kritéria, zas tolik nezáleží na tom, vydává-li desky aktuálně hned po nahrání nebo je nechá kdesi uzrát. Nyní ale zpět na premiéru hry "Alice" do divadla Thalia v německém Hamburgu jednoho jistě chmurného prosincového večera roku 1992. Nebo alespoň ke zvukové stopě tohoto představení, MusicServer v té době byl bohužel ještě "na houbách", takže tam redaktora nevyslal...

Pokud při recenzi nahrávky "Blood Money" padla jistá srovnání s alby relativně čerstvými, která patří do "kostitřasového období" umělcova činění, deska "Alice" připomíná (alespoň svou náladou) nejvíce desky z dob "chraplavých šansonů". I když, i toto tvrzení postrádá na přesnosti. Lze sice s jistou rezervou mluvit o podobné tesklivosti a sladkobolnosti, kterou známe například z "Closing Time", "Small Change", nebo "Heart Of Saturday Night", nicméně velmi znát je i to, že "Alice" byla vydána ve stejný rok jako album z "nejkostnatějších" - "Bonemachine".

Nachází se zde vedle sebe pomalé čisté piánové, šmírácky houslové nebo flašinetové balady - pro ty je typická poslední třetina desky (je tesklivá až k uzoufání - "I'm Still Here", "Fish & Bird", "Fawn"), i to nejzamlženější a nejzakouřenější barové blues, které si lze vůbec představit a jaké si patrně nepředstavoval ani Waits v období svých začátků (viz. úvodní "Alice", "Everything You Can Think", "No One Knoes I'm Gone"), skladby rychlejších temp jsou spíše výjimkou (zato však vypadají jak vystřižené z alb rázu divočejšího "Rain Dogs" - "Table Top Joe", případně "Black Ridera" - "Kommienezuspadt").

"Alice" je deskou pro kontext toho, s čím se Waits prezentuje, řekněme, standardní a nijak výjimečnou. V žádném případě není zklamáním, pro poctivé sběratele jeho muziky není ani ničím objevná, vše, co na ní je slyšet, bylo lze s trochou nadsázky slyšet už na jiných albech. Waits také nepatří mezi ty, kdo by chtěli či měli pokaždé oslňovat něčím výjimečným. Waits desky netočí pro to, aby překvapoval, je to činorodý šílenec, který si své odžil a v muzice hledá spíš východisko, je pro něj obrňující terapií. Waits vlastně vůbec nepatří do výšin hudebního byznysu, patří do toho nejzaplivanějšího podzemního baru k tomu nejodřenějšímu piánu, kde se k němu čas od času přidá zbloudilý opilý jazzman nebo filharmonik shora. A věřte, že potkat ho tam, byl by to ten nejživotnější zážitek.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY