Jistě máte ještě v čerstvé paměti recenzi povedeného pražského koncertu Waterse kolegy Parikrupy. Už i proto by bylo jistě zbytečné vám jméno Rogera Waterse na tomto místě obšírněji představovat. Sám jsem se alespoň setkal už vícekrát s názorem, že Floydi po odchodu Waterse... už zkrátka nikdy nebyli těmi Floydy, které známe z jejich prvních desek (když tedy vyloučíme ty, kdo je přestali uznávat už po odchodu Syda Barreta). Proti kolegovi Gilmourovi sice nikdo zpravidla nevyslovuje nic extrémně nepříjemného a i desky jeho současných Pink Floyd zná stejně každý i bývalý fanoušek, Watersovi je ale připisováno cosi jako srdce, duše, šém "starých" Pink Floyd.

A možná ani není třeba shazovat "to druhé" z Pink Floyd, když člověk s napětím sleduje, s čím dnes Waters a jeho desetičlenná kapela vystupuje. Třeba jen ze zprostředkovaného DVD nosiče. Mám před sebou dva zážitky. Nabitý strahovský stadion s "rockovou show století" - Pink Floyd před několika lety - a záznam "In The Flesh Live" Rogera Waterse vydaný roku 2002. Na Strahově bylo krásně, o tom žádná. Technicky opravdu dokonalá show s výtečným zvukem a projekcemi, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat. Nejvíce tedy patrně na písně z desek "Wish You Were Here" a "Dark Side Of The Moon". Přesto, ač to může znít ignorantsky, byla o něco víc inženýrská a chladnější, než recenzovaný záznam Watersova koncertu. Nejsilnějším zážitkem byl stejně sólový zpěv černošské sboristky v "Time". S trochou nadsázky patřil vlastně i na Strahově mezi nejsilnější momenty Waters...

Abych neztratil nit, "In The Flesh Live" je výtečné DVD. O co byly (ve srovnání s Gilmourovou show) ochuzenější videoprojekce, o to více bylo přidáno na prožitku a dřevnosti. Od veselého prošedivělého staříka, který se ještě před koncertem v zákulisí projížděl na koloběžce, partě úsměvných muzikantů v čele s geniálními černošskými sboristkami a příjemnou decentní projekcí a světly, by, pravda, ani nešlo čekat zklamání, ale to, co na tomto koncertě předvedl, předčilo většinu očekávání. Šlo by jistě dlouze rozebírat konkrétní momenty (třeba ten, jak v "Dogs" nechal hrát jen kytaristu s bubeníkem a s ostatními muzikanty odešel k připravenému stolku, kde si při skleničce whiskey dali partičku pokeru), šlo by se rozplývat nad nestárnoucími a stále svěžími hity jako "Wisth You Were Here", "Shine On You Crazy Diamond", "Time", "Money", šlo by i s radostí konstatovat, že přirozeně zapadají mezi vlastní Watersovy skladby... ale, ruku na srdce, nepřesvědčí takový záznam něčím úplně jiným, než jsou racionální postřehy a konstruktivní výčty?