Když se na minulém albu "Don't Panic" All Time Low vrátili od velkého vydavatelství zpátky k Hopeless Records, zdálo se, že všechny snahy o komerční úspěch jsou zažehnány a vtipná, svébytná a nápaditá pop-punková kapela je zpátky. Alex Gaskarth a spol. si ale evidentně mysleli něco jiného, a tak jsme u "Future Hearts" svědky dalšího zatočení kormidlem o sto osmdesát stupňů.

All Time Low sice stále vydávají u Hopeless Records, s prvními písněmi jejich novinky ale začnete cítit, že tu něco smrdí. Dynamická a na výrazných bicích postavená "Satellite" si pozornost ještě zaslouží, nápadnou chytlavost "Kicking & Screaming" lze zase přičíst snaze vyplodit hit, ale už u třetí "Something's Gotta Give" si uvědomíte, že tu něco nehraje.

Když Gaskarth zpívá, jak se probouzí v cizích postelích, je z něj troska a že se nutně musí něco změnit, nezní u toho jako bezmála třicátník procházející si existenční krizí. Naopak to všechno zpívá s takovou lehkostí a teenage feelingem, že byste spíš řekli, že se jen zapomněl na nějaké páteční diskotéce s kamarády a jeho nejlepší kámoš se jmenuje Nick Jonas. A to už zní od člověka v jeho věku podezřele.

Vykalkulovanost je to slovo, na které budete s dalšími minutami myslet stále více. Baltimorští rodáci se zkrátka rozhodli, že se zase podívají do vrchních příček hitparád a soudě podle prvního místa v britském žebříčku se jim to povedlo. Jen je škoda, že tomu obětovali vlastní tvář a písničky.

Struktura skladeb je zoufale předvídatelná a spíše než pop-punku se blíží jakémusi power-popu, který na svých posledních deskách s úspěchem aplikovali jak Simple Plan, tak One Direction. Texty jsou silně pubertální a dost naivním způsobem v nich popisují lásku a vůbec strasti mládí. Hlavně se jim ale vůbec nedá věřit. Na nějakou autentičnost výpovědí tak rovnou zapomeňte.

Z žánrové šedi kromě úvodních dvou věcí vyčnívají ještě další dva kousky. Poměrně podbízivou baladu "Tidal Wave" pozvedává přítomnost Marka Hoppuse z Blink-182 a v "Bail Me Out" se o letní pohodovou náladu zasloužil hostující Joel Madden, jemuž se v poslední době díky projektu The Madden Brothers zase projasnily vyhlídky. Jen škoda těch otřepaných frází, kterými je jinak poměrně energické a svižné album prosyceno. Alespoň že je rychle po všem.

All Time Low natočili desku, která vyloženě křičí, že chce být úspěšná. Budiž. Ať se ale pak pánové nediví, že jim pod pódiem bude vřískat ještě více patnáctek než doposud. Odrostlejší fanoušci už jim ale tu hru na rebelství znovu nezbaští.