Brněnští Ponk jsou na české scéně zatím velmi mladým uskupením, které si ale jistě velmi rychle najde místo mezi posluchači, kteří hledají nové hudební směry. Někdejší tercáš Hradišťanu Michal Krystýnek starající se o zpěv a housle, profesor cimbálu na konzervatoři v Kroměříži Eduard Tomaštík a multižánrový kontrabasista a baskytarista Jakub Nožička se totiž rozhodli, že oživí folklor, který živoří už pouze díky folklorním souborům a tradičním slavnostem. Jestli se jim to podaří, ukáže až čas, nicméně jejich pražské vystoupení naznačilo, že jsou na velmi dobré cestě. Ačkoli ve středu večer byl hlavní hvězdou večera v Jazz Docku Emil Viklický, díky čemuž začínal samotný koncert trošku netypicky už v sedm hodin, rozhodně se nedá říct, že by návštěvníky nezaujali.

Jejich pojetí folklóru, především toho moravského, totiž do tohoto dosti zkostnatělého žánru přidává zcela nové prvky prostřednictvím stylů, jako jsou jazz, blues, minimalismus nebo jižanský rock. A světe div se, ono to výborně funguje. Fúzování těchto stylů s moravskými lidovkami mělo i naživo výborný náboj daný kombinací nástrojového složení, jejich muzikantským cítěním, invencím a v neposlední řadě i celkovou atmosférou. Hlavním tématem desky je totiž smrt a ta se propsala i do útrob nábřežního klubu otevřeného k Vltavě, která byla ten den díky počasí stejně šedá jako kamenné nábřežní zdi okolo. Potemnělá obloha, ze které se na hladinu řeky snášel déšť, pak celkovou atmosféru jen umocňovala.

Na druhou stranu, i když Ponk zpívali o vraždách, popravách, hřbitovech, šibeničkách a dalších poměrně morbidních věcech, nebyla to nějaká tryzna. V první řadě atmosféru vždy mezi písničkami svými vtipnými průpovídkami rozředil Michal Krystýnek, a pak už jen to, když pánové míchali moravské lidovky s jižanským rockem, je samo o sobě dosti absurdní a lehce povznášející.

Koncert jako takový byl rozdělený na dvě části. V té první se pouze hrálo a trošku povídalo, v té druhé se i křtilo. První oficiální křest proběhl už v Brně, kde byl kmotrem Jiří Pavlica, a snad abychom se v Praze necítili ošizení nebo možná z důvodu odlišného církevního vyznání, křtila se deska i v Jazz Docku. Středečním kmotrem byl Michal Němec z Jablkoně a ani on nepojal samotný akt ve zcela tradičním pojetí. Na desku se totiž nelilo víno či sekt, ale speciální šestnáctistupňové pivo. Dá se předpokládat, že doma by to pánům neprošlo. Nicméně i z toho všeho je evidentní, že tento nekonformní koncert probíhal ve velké pohodě.

O pohodě pak samozřejmě vypovídal i závěrečný potlesk. Ponk se nenechali dlouho přemlouvat a přidali asi jednu z nejpřekvapivějších skladeb, jakou dokážete vymyslet. Bez bázně a hany vystřihli, jak sami říkali, postfolklorně popovou "Skyfall" od Adele. Kdo by si říkal, že hrát poslední bondovku na cimbál za podpory basy a houslí, musí být šílené, pak mohu potvrdit, že ano, je. Ale zní to naprosto úchvatně. Obzvlášť dynamika cimbálu a jeho charakteristický zvuk jí dodaly zcela nové vyznění. Kapela v tu chvíli dokázala, že hranice hudby jsou nekonečné a samotná muzika nezná limity, zvlášť když ji dělají tak výborní muzikanti jako pánové Tomaštík, Krystýnek a Nožička.

Křest "Postfolkloru" v Jazz Docku byla spíše taková první ochutnávka a seznámení s Ponkem a především jejich muzikou. Už ale toto první rande ukázalo, že tu máme skupinu, která přišla s něčím novým, s něčím, o čem se bude hodně mluvit nejen mezi fanoušky hudby různých žánrů, ale i mezi kritiky. Budete-li mít tedy možnost na ně zajít, neváhejte příliš dlouho. Stojí to za to.