Posledním a nejvýraznějším impulsem, kterým si mne David Bowie získal a kdy jsem začal jeho tvorbu podrobněji sledovat, byly titulky filmu "Sedm", při nichž zní Bowieho skladba "Hearts Filthy Lesson". Ponurá kompozice (s působivým videoklipem) reprezentuje skvělé album "1. Outside". Místo očekávaného rozvinutí koncepce deníku detektiva Nathana Adlera (deska se snad měla jmenovat "2. Inside") však Bowie všem vyrazil dech elektronickým albem "Earthling". Opět ukázal světu záda a přinutil jej nedočkavě vyhlížet své další nové nahrávky. Následující deska "...hours" je zase úplně jiná - tradičnější, písničková a opět výborná. Novinka "Heathen" v tomto pojetí pokračuje.

Bowie je dnes ve stadiu, kdy si laťku nasazuje sám a může si hodnotit, jestli ji překonává nebo ne. Kritiky mu můžou být ukradené. Tuto záviděníhodnou uměleckou svobodu si ale vydobyl vlastními silami a co je nejdůležitější, nejede pořád ve starých osvědčených kolejích. Jistěže čerpá i z minulosti - ke spolupráci na "Heathen" si přizval Tonyho Viscontiho, s nímž tvořil již před čtvrtstoletím. Ke svým devíti autorským skladbám kompaktně přičlenil tři coververze. Při Youngově "I've Been Waiting For You" si můžeme uvědomit podobnost rozechvělého hlasového projevu Davida Bowieho a Neila Younga (a na kytaru hraje David Grohl z Foo Fighters) a v jedné z nejlepších skladeb alba, "Slow Burn", zase účinkuje bájný kytarista The Who Pete Townsend.

V lesích u Woodstocku Bowie natočil desku vysoce kvalitních písní, jejichž poslech vyvolává otázku, kdo ještě v jeho letech je na svém pětadvacátém albu tak invenční, bez potřeby a nutnosti se opakovat. Bowie nepopírá svou hudební minulost, ale bez známek námahy či nějaké křeče z ní čerpá to nejlepší - vytváří tak normální rockové písně s moderním zvukem. Dokonce si vystačí skoro sám i jako instrumentalista. To je obdivuhodné.

Jestliže někdy v budoucnu vyjde kompilace toho nejlepšího od Bowieho za uplynulou dekádu (řekněme od desky "Black Tie White Noise"), bude to věru pestrá a našlapaná směska. Z "Heathen" by se bez uzardění na takovém výběru mohlo vyjímat několik skladeb - "Slow Burn", "I Would Be Your Slave", "Everyone Says 'Hi'... No a zakončit recenzi alba Davida Bowieho snad ani nejde jinak než následující otázkou - čím nás asi překvapí příště?