Klíč, který stojí za vydáváním nových desek Toma Waitse, je podivuhodný. Logická úvaha vede k pocitu, že když od posledního řadového alba ("Mule Variations" /1999/) utečou tři roky, dozrává pomalu - alespoň pro aktivně hrajícího muzikanta - čas pro nahrání nového nosiče. Lehce zarážející pak je, proč ve stejný květnový den roku 2002 vycházejí hned dvě nové desky najednou, ještě více překvapivé je, že ani jedna z nich ve skutečnosti nepochází z letoška. Nahrávání "Blood Money" bylo ukončeno v roce 2000, hudba ke stejnojmenné divadelní hře "Alice" pochází dokonce z roku 1992. Nakonec proč ne, hudba, kterou Tom Waits produkuje, je natolik nezařaditelná, originální a nadčasová, že zpoždění ve vydávání nahraného nemusí být a není na závadu. Od dob, kdy uzavřel kapitolu sladkobolných ochraptělých šansonů (s mírnou nepřesností by se dalo mluvit o deskách pod vydavatelstvím Asylum) a nadobro se odevzdal stylu kostitřasových jazzovo punkových šramlů, za jehož vrcholné dílo by se dalo prohlásit album "Bone Machine" /1992, Island/, desky nijak výrazně z této linie nevybočují. Přinejmenším zvukově a aranžérsky jsou si podobné.

Symptomatická je hned první skladba alba "Blood Money". "Mysery Is River Of The World" připomíná víc než cokoli jiného projížďku nočním hřbitovem na rozlámaném vozíku z kostí, mimo jiné je i textovým předobrazem toho, co bude následovat (autorství textů patří bez výjimky Waitsově manželce Kathleen Brennan). Celé album se nese v duchu zamlžených mrholivých tesklivých nálad ("Everything Goes To Hell", "Anohter Man's Vine"), rozbitých instrumentálních ploch ("Calliope"), nechybí ani záblesky čehosi pozitivního, které přicházejí v noční opilecky rozjařené dechovce ("Knife Chase"), v křečovitě líbivé country-flašinetové "A Good Man Is Hard To Find", nebo ve stavu alkoholového deliria za robřesku, skladbě esenciálně romantické - "Coney Island Baby". Šramlovité balady, opilá dechovka, naivní vyznání před usnutím, to vše je podladěné silnou a velmi přesvědčivou atmosférou.

"Blood Money" není albem nijak novátorským, snadno by se dalo vnímat jako druhý díl již zmiňovaného "Mule Variations", možná by šlo mluvit i o malém krůčku zpět, alespoň co do "vizuálna" a teskné líbivosti připomíná například "Frank's Wild Years", instrumentální plochy jsou místy jak vystřižené ze soundtrackového "Night On Earth", občas je stejně pomalé a smutné jako "Swordfishtrombones"... náznaky modernějších experimentů se zvukem, které se objevily na minulé desce (viz. úvodní píseň "Big In Japan"), se na posledním Waitsově opusu ale dočista vytratily. Na jedné straně by zatím bylo jistě předčasné hovořit o zpěvákově ustrnutí a viditelném vyčerpání, na straně druhé je představa zvukového a aranžerského zprogresivnění lákavá a pro diváky a jistě i samotného strůjce velmi inspirativní. Nakonec, kdo ví, jestli taková nahrávka už nevzniká, nebo nevznikla.